(WATZLAWICK, Paul. Jak skutečná je skutečnost?: mylné představy, klamání, porozumění. Hradec Králové: Konfrontace, 1998. ISBN 80-86088-00-6.)
Dopustil jsem se experimentu. Jelikož mi bylo jasné, že Watzlawickova kniha bude rozebírat téma, které dráždí filozofy od Platóna až po sestry (dříve bratry) Wachovské (tvůrkyně filmů Matrix), zeptal jsem se sám sebe ještě před samotným přečtením titulu, co chci, aby mi kniha dala, ať bude obsahovat cokoliv. Věděl jsem, že jakožto milovník různých filozofických rozvah a konstruktů budu snadno schopen zabřednout do čehokoliv, co se mi Watzlawick bude snažit sdělit, a tak jsem na sebe nastražil takový ochranný rámec, chcete-li pravidla pro čtení a následné zpracovávání. Rozhodl jsem se, že knihu přečtu, pokud možno v pár souvislých celcích, následně odložím, nechám nějakou dobu být a před napsáním eseje se zeptám sám sebe, co z této knihy mi je nebo může být užitečné pro moji psychoterapeutickou praxi. Možná se tento pohled zdá velice utilitářský, ale díky němu už teď vím, že si tuto knihu chci přečíst znovu, v jiném časovém i životním rozpoložení, kdy budu mít úplně jinou mentální kapacitu pro „užití si“ všeho, co tato mentálně-dráždivá kniha skýtá.
Podle výše zmíněného se netajím tím, že mi nejužitečnější byly zejména první dvě části knihy. Dostal jsem úplně nový pohled na neporozumění, misinterpretace a hlavně dezinformace. Letem světem zmíním některé ze svých úvah, které mi běžely hlavou během čtení těchto částí, abych se mohl dostat k tomu hlavnímu, co bych chtěl v tomto textu předat. Tak kupříkladu mě nadchlo možné terapeutické využití „užitečné konfúze“ pro mobilizaci klientova přemýšlení (za předpokladu, že už je vytvořen dostatečně silný vztah klient – terapeut, jež nebude ohrozen použitím nechápajícího přístupu). Jednoduše řečeno – při nepochopení jsme nuceni pátrat po sebemenších detailech, proč se to děje, což pomáhá mobilizovat naše myšlení a uvažovat v jiných rovinách. Díky tomu přicházím se svým prvním tvrzením: „Není důležité, aby nás terapeut pochopil. Ale samotná snaha o to, aby nás pochopil, nás nutí přemýšlet jinak a objevovat to, na co jsme zatím nebyli schopni přijít sami.“ Toto tvrzení slouží mimochodem i k obhajobě našeho řemesla. Neboli k čemu jsme užiteční? No jednoduše k tomu, aby si na to klienti přišli sami, třeba pomocí zmíněné užitečné konfúze.
Nechystám se zde rozebírat, jak pracovat s tím, když klient do terapeutického rozhovoru vnáší zjevné dezinformace. Nadchla mě ale myšlenka, že terapeut sám může kvůli mylné snaze porozumět životnímu příběhu klienta vytvořit skrze tento nekontingentní přístup dezinformace. Přináším tedy své další tvrzení: „Terapeut není hledač pravdy či jedné pravdivé skutečnosti, nýbrž té klientovy skutečnosti, ve které se mu žije lépe, aniž by to poškozovalo skutečnost někoho jiného, přičemž tento pohled slouží jako hybatel terapeutické změny.“.
Hlavním přínosem knihy pro moji terapeutickou práci je tedy potvrzení správnosti nevidoucího přístupu ke klientovi. Jelikož ne ve všem řád existuje nebo je v danou chvíli natolik složitě pochopitelný/uchopitelný, mohlo by nás to při práci svádět k jeho hledání, případně k hledání jeho zjednodušené varianty, a tím pádem k pokřivování klientovy skutečnosti, takže vytváření dezinformace. Tento přístup, kdy bychom cosi chtěli zjednodušeně spojit (například při interpretaci, či nevhodné intervenci), vysvětlit, najít jednoduché řešení, které nepochází ze světa klientova pojetí skutečnosti, vede k jasnému terapeutickému neúspěchu. Jako drobný příklad uvedu tvrzení, které jsem měl možnost zaslechnout při nedávné přednášce nejmenovaného psychoanalytika, kdy tento zjednodušující přístup využil špetky pravdy k jednoduchému vysvětlení, globalizaci a následné dezinformaci o tom, že: „jelikož jsou módní návrháři převážně gayové, modelky vypadají jako mladí chlapci…“, bum, prásk, hotovo, vymalováno. (Toto bych okomentoval zapůjčeným tvrzením z Watzlawickovy knihy, kdy volně parafrázuje Kafku a následně Dostojevského: „Tam, kde je všechno pravda, je pravou i přesný opak.“.) Do terapeutické práce ale, dle mého názoru, podobná nekontingentní zjednodušení nepatří. Tečka.
Co ale do terapeutické práce patří, je ujasnění si vlastní vnitřní filozofie pojetí skutečnosti. Watzlawick použil k rozdráždění mých vnitřních úvah nejdříve Abottovu knihu Rovina a následně Newcombův paradox (truhly s odměnou a vševidoucí a všepředpovídající stroj). Nabízí tři možná pojetí skutečnosti. První, které tvrdí, že „svět nemá žádný řád“, hbitě odmítám a mezi druhým a třetím pojetím vybírám to, které tvrdí, že: „Skutečnost má řád, když do ní my řád vložíme (interpunktujeme), abychom zmírnili dezinformovanost. Avšak si nejsme vědomi toho, že jsme to právě my, kdo světu dává tento řád. Tedy naše přínosy vnímáme jako něco VNĚ SEBE – tedy v tzv. skutečnosti.“ a s tím já umím pracovat, jelikož je to (oproti třetímu pojetí, kdy řád tvoří jakási vyšší entita) blízké radikálně konstruktivistickému pojetí psychoterapie. Toto pojetí nám dává pracovní svobodu, že můžeme něco ovlivnit, když chceme a když přijdeme na to jak.
______________________________________________________________________________
Poznámka pod čarou…
Za poslední rok jsem měl možnost se díky mnoha psychoterapeutickým akcím (online i prezenčně) seznámit s psychoterapeuty a psychoterapeutkami různého věku, různých škol a různého zaměření. Všechna tato setkání mi byla ohromným přínosem a jsem za ně vděčný. Z čeho jsem ale zásadně překvapen, jak jakákoliv konverzace mezi psychoterapeuty může lehce sklouznout k supervizním tématům. Proč to ale říkám? Ve většině případů jsem měl pocit, že témata, o kterých si chtějí povídat, nejsou supervizními, protože by narazili na nějakou pracovně-technickou překážku. Jednalo se spíše o vnitřní střet s nedostatkem vlastní filozofie hodnot či postojů (s vlastním postojem ke SKUTEČNOSTI). Aneb co je mé? Jak já to dělám a jaké mám důvody, proč k té práci takto přistupuji? Vidím takto svět i mimo pracovnu? Snažím se jen říct, že jsem poznal terapeuty, kteří jsou vybaveni mnoha technikami, roky praxe, ale nedostatkem vlastní hloubavosti, která by jim garantovala odpovědi na otázky, na které se snaží hledat odpovědi vně sebe. A já se tak lehce dráždivě ptám… Když po našich klientech chceme, aby po skončení procesu terapie byli schopni hledat odpovědi sami v sobě, neměli bychom to chtít i my po sobě? Neměli bychom kromě čerpání nových znalostí trápit své myšlením i pravidelným (re)formováním svých filozoficko-hodnotových postojů? Tak nějak tuším, že mě témata důležitosti filozofického základu v psychoterapii a psychoterapeutické morálky budou v budoucnu zajímat víc… (Tato poznámka nesloužila k relativizaci důležitosti supervize. Supervizi považuji za naprosto stěžejní stavební kámen zdravé práce psychoterapeuta.)