Mgr. Matěj Horák

Psychoterapeutická pracovna

O mně

Jsem psychoterapeut (v systemickém výcviku), etik se zaměřením na psychologii morálky a média, hrdý Hradečák a muzikant.

Věnuji se individuální systemické psychoterapii (v soukromé Psychoterapeutické pracovně Hradec Králové), pilotnímu projektu zajišťujícím péči o duševní zdraví ve firemním prostředí „Do práce s čistou hlavou“ (psychoterapie jako forma benefitů pro zaměstnance), podpoře psychoterapeutů ve výcviku a aktivnímu rozšiřování svého vzdělání.

Psychoterapeutická pracovna přijímá nové klienty prezenčně i online.

O MNĚ

Jsem psychoterapeut (v systemickém výcviku), etik se zaměřením na psychologii morálky a média, hrdý Hradečák a muzikant.
× Informace o mně ×

DO PRÁCE S ČISTOU HLAVOU

je pilotní psychoterapeutický program pro firmy, které mají zájem o duševní zdraví a pohodu svých zaměstnanců.
× Více o Projektu ×

ČLÁNKY

Přečtěte si moje články, eseje či komentáře k zajímavým knihám s psychoterapeutickou tématikou a případně vyjádření k dění ve světě psychoterapie.
× Přečtěte si ×

Ceník služeb

Přehled jednotlivých poskytovaných služeb a cen. Nově v nabídce koterapie s párovou terapeutkou Lucií Rust.
× Vyberte si ×

KONTAKT

Adresa, telefon, email. Mapka, jak se ke mně dostanete. A taky mi můžete napsat na kontaktní formulář.
× Kontaktuje mě ×

Etické zásady práce

Prohlášení o etických zásadách EAP 1. Psychoterapeuti respektují důstojnost a hodnotu jednotlivce a usilují o zachování a ochranu základních lidských práv...
× Etické zásady ×

Do práce s čistou hlavou

Do práce s čistou hlavou je pilotní psychoterapeutický program pro firmy, které mají zájem o duševní zdraví a pohodu svých zaměstnanců. Díky přednostní péči mají Vaši zaměstnanci možnost řešit vše, co je aktuálně tíží, učit se své problémy řešit, a proto i pracovat lépe, s čistou hlavou.

Domluva o nastavení rozsahu služeb probíhá přímo s psychoterapeutem – Mgr. Matějem Horákem, který, jakožto aktivní frekventant Systemického psychoterapeutického výcviku, plní povinnou hodinovou sazbu, která je potřebná pro jeho celkovou certifikaci. Záštitu nad jeho prací a jejím obsahem nese G-I institut v čele s garantem Mgr. Ivanem Úlehlou. Veškerá práce podléhá pravidelné a důkladné supervizi.

Cena paušálního měsíčního plnění je odvozena od počtu zaměstnanců/klientů, kteří by v případě potřeby měli služeb využívat. Kalkulace je individuální, ale cílem je vždy dosáhnout poměrově zlomkové ceny za hodinu, kterou by jinak samotná psychoterapie stála. Zisk z těchto služeb slouží psychoterapeutovi k pokrytí nákladů na další rozšiřující vzdělání a na režii nové soukromé psychoterapeutické praxe.
Psychoterapeut využívá moderních technik systemické psychoterapie, která je známá pro svoji efektivitu, zaměření na řešení a, především, na aktivizaci klientových schopností, jak se s problémem vypořádat, což vede k jeho samostatnosti při řešení problémů v budoucnu. 

Jedná se tedy o tzv. psychoterapii obecnou zaměřenou na každodenní problémy spojené se stresem, pocity úzkosti, rodinnými a vztahovými problémy, syndromem vyhoření, hledáním smyslu života a podobně. Raději je třeba dodat, že pracovník není psychiatr a nepracuje s žádnou medikací, pouze s dobře a citlivě mířeným slovem. Tyto služby lze nyní nově využívat i online – konkrétně přes platformu ZOOM.

Ukažte Vašim zaměstnancům, že Vám záleží na jejich duševním zdraví a zároveň udržujte jejich aktivní pracovní nasazení.

+420 777 50 60 11

Ceník služeb

Individuální psychoterapie (prezenčně v Psychoterapeutické pracovně HK i online přes Skype) - 850 Kč
• Individuální psychoterapie s účastí reflektujícího týmu (možno pouze prezenčně - 1850 Kč)
Firemní konzultace pro vaše zaměstnance po osobní domluvě dle počtu klientů a rozsahu služeb

Objednávejte na +420777506011 nebo info@matejhorak.cz

Nově spolupracuji s párovou terapeutkou Lucií Rust jakožto koterapeut. Domluva ohledně ceny, kapacity a volných termínu nutná přes její tel. 604 151 507 nebo e-mail lucie.rust@gmail.com.

Články

6. 5. 2022
Jak skutečná je skutečnost, aneb, dezinformace v psychoterapii

(WATZLAWICK, Paul. Jak skutečná je skutečnost?: mylné představy, klamání, porozumění. Hradec Králové: Konfrontace, 1998. ISBN 80-86088-00-6.) Dopustil jsem se experimentu. Jelikož mi bylo jasné, že Watzlawickova kniha bude rozebírat téma, které dráždí filozofy od Platóna až po sestry (dříve bratry) Wachovské (tvůrkyně filmů Matrix), zeptal jsem se sám sebe ještě před samotným přečtením titulu, co […]

× Celý článek ×
29. 3. 2022
Jak selhat jako terapeut – upgrade

(Krátké volné pokračování na motivy stejnojmenné knihy: SCHWARTZ, Bernard a John V. FLOWERS. Jak selhat jako terapeut: 50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit svého klienta. Praha: Portál, 2012. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-0074-1.) Kniha Jak selhat jako terapeut: 50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit klienta se zaměřuje zejména na aspekty, ve kterých terapeuti mohou selhat při vykonávání […]

× Celý článek ×
29. 3. 2022
Systemická terapie a poradenství - Schlippe & Schweitzer

Systemická terapie a poradenství (Esej ke knize: SCHLIPPE, Arist von a Jochen SCHWEITZER. Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta, c2006. ISBN 80-7295-082-7.)                Duo autorů Schlippe a Schweitzer nám nabízí jedinečnou šanci nahlédnout na systemiku z několika důležitých pohledů. Kromě obhajoby systemiky skrze výzkumy a uplatnění v širokém spektru oborů nám autoři předkládají také seznam pracovních a […]

× Celý článek ×
3. 11. 2021
Posílení rodiny

(Esej ke knize: BERG, Insoo Kim. Posílení rodiny: základy krátké terapie zaměřené na řešení. Praha: Portál, 2013. Překlad Ivan Úlehla, ISBN 978-80-262-0500-5.) Insoo Kim Berg, spoluzakladatelka Centra pro krátkodobou rodinnou terapii (FBTC) v Milwaukee – Winsoncinu – USA, ukazuje v knize „Posílení rodiny – základy krátkodobé terapie zaměřené na řešení“ budoucnost sociální práce. Ačkoliv se kniha může pro […]

× Celý článek ×
Jak skutečná je skutečnost, aneb, dezinformace v psychoterapii

(WATZLAWICK, Paul. Jak skutečná je skutečnost?: mylné představy, klamání, porozumění. Hradec Králové: Konfrontace, 1998. ISBN 80-86088-00-6.)


Dopustil jsem se experimentu. Jelikož mi bylo jasné, že Watzlawickova kniha bude rozebírat téma, které dráždí filozofy od Platóna až po sestry (dříve bratry) Wachovské (tvůrkyně filmů Matrix), zeptal jsem se sám sebe ještě před samotným přečtením titulu, co chci, aby mi kniha dala, ať bude obsahovat cokoliv. Věděl jsem, že jakožto milovník různých filozofických rozvah a konstruktů budu snadno schopen zabřednout do čehokoliv, co se mi Watzlawick bude snažit sdělit, a tak jsem na sebe nastražil takový ochranný rámec, chcete-li pravidla pro čtení a následné zpracovávání. Rozhodl jsem se, že knihu přečtu, pokud možno v pár souvislých celcích, následně odložím, nechám nějakou dobu být a před napsáním eseje se zeptám sám sebe, co z této knihy mi je nebo může být užitečné pro moji psychoterapeutickou praxi. Možná se tento pohled zdá velice utilitářský, ale díky němu už teď vím, že si tuto knihu chci přečíst znovu, v jiném časovém i životním rozpoložení, kdy budu mít úplně jinou mentální kapacitu pro „užití si“ všeho, co tato mentálně-dráždivá kniha skýtá.

Podle výše zmíněného se netajím tím, že mi nejužitečnější byly zejména první dvě části knihy. Dostal jsem úplně nový pohled na neporozumění, misinterpretace a hlavně dezinformace. Letem světem zmíním některé ze svých úvah, které mi běžely hlavou během čtení těchto částí, abych se mohl dostat k tomu hlavnímu, co bych chtěl v tomto textu předat. Tak kupříkladu mě nadchlo možné terapeutické využití „užitečné konfúze“ pro mobilizaci klientova přemýšlení (za předpokladu, že už je vytvořen dostatečně silný vztah klient – terapeut, jež nebude ohrozen použitím nechápajícího přístupu). Jednoduše řečeno – při nepochopení jsme nuceni pátrat po sebemenších detailech, proč se to děje, což pomáhá mobilizovat naše myšlení a uvažovat v jiných rovinách. Díky tomu přicházím se svým prvním tvrzením: „Není důležité, aby nás terapeut pochopil. Ale samotná snaha o to, aby nás pochopil, nás nutí přemýšlet jinak a objevovat to, na co jsme zatím nebyli schopni přijít sami.“ Toto tvrzení slouží mimochodem i k obhajobě našeho řemesla. Neboli k čemu jsme užiteční? No jednoduše k tomu, aby si na to klienti přišli sami, třeba pomocí zmíněné užitečné konfúze.

Nechystám se zde rozebírat, jak pracovat s tím, když klient do terapeutického rozhovoru vnáší zjevné dezinformace. Nadchla mě ale myšlenka, že terapeut sám může kvůli mylné snaze porozumět životnímu příběhu klienta vytvořit skrze tento nekontingentní přístup dezinformace. Přináším tedy své další tvrzení: „Terapeut není hledač pravdy či jedné pravdivé skutečnosti, nýbrž té klientovy skutečnosti, ve které se mu žije lépe, aniž by to poškozovalo skutečnost někoho jiného, přičemž tento pohled slouží jako hybatel terapeutické změny.“.

Hlavním přínosem knihy pro moji terapeutickou práci je tedy potvrzení správnosti nevidoucího přístupu ke klientovi. Jelikož ne ve všem řád existuje nebo je v danou chvíli natolik složitě pochopitelný/uchopitelný, mohlo by nás to při práci svádět k jeho hledání, případně k hledání jeho zjednodušené varianty, a tím pádem k pokřivování klientovy skutečnosti, takže vytváření dezinformace. Tento přístup, kdy bychom cosi chtěli zjednodušeně spojit (například při interpretaci, či nevhodné intervenci), vysvětlit, najít jednoduché řešení, které nepochází ze světa klientova pojetí skutečnosti, vede k jasnému terapeutickému neúspěchu. Jako drobný příklad uvedu tvrzení, které jsem měl možnost zaslechnout při nedávné přednášce nejmenovaného psychoanalytika, kdy tento zjednodušující přístup využil špetky pravdy k jednoduchému vysvětlení, globalizaci a následné dezinformaci o tom, že: „jelikož jsou módní návrháři převážně gayové, modelky vypadají jako mladí chlapci…“, bum, prásk, hotovo, vymalováno. (Toto bych okomentoval zapůjčeným tvrzením z Watzlawickovy knihy, kdy volně parafrázuje Kafku a následně Dostojevského: „Tam, kde je všechno pravda, je pravou i přesný opak.“.) Do terapeutické práce ale, dle mého názoru, podobná nekontingentní zjednodušení nepatří. Tečka.


Co ale do terapeutické práce patří, je ujasnění si vlastní vnitřní filozofie pojetí skutečnosti. Watzlawick použil k rozdráždění mých vnitřních úvah nejdříve Abottovu knihu Rovina a následně Newcombův paradox (truhly s odměnou a vševidoucí a všepředpovídající stroj). Nabízí tři možná pojetí skutečnosti. První, které tvrdí, že „svět nemá žádný řád“, hbitě odmítám a mezi druhým a třetím pojetím vybírám to, které tvrdí, že: „Skutečnost má řád, když do ní my řád vložíme (interpunktujeme), abychom zmírnili dezinformovanost. Avšak si nejsme vědomi toho, že jsme to právě my, kdo světu dává tento řád. Tedy naše přínosy vnímáme jako něco VNĚ SEBE – tedy v tzv. skutečnosti.“ a s tím já umím pracovat, jelikož je to (oproti třetímu pojetí, kdy řád tvoří jakási vyšší entita) blízké radikálně konstruktivistickému pojetí psychoterapie. Toto pojetí nám dává pracovní svobodu, že můžeme něco ovlivnit, když chceme a když přijdeme na to jak.

______________________________________________________________________________

Poznámka pod čarou…
Za poslední rok jsem měl možnost se díky mnoha psychoterapeutickým akcím (online i prezenčně) seznámit s psychoterapeuty a psychoterapeutkami různého věku, různých škol a různého zaměření. Všechna tato setkání mi byla ohromným přínosem a jsem za ně vděčný. Z čeho jsem ale zásadně překvapen, jak jakákoliv konverzace mezi psychoterapeuty může lehce sklouznout k supervizním tématům. Proč to ale říkám? Ve většině případů jsem měl pocit, že témata, o kterých si chtějí povídat, nejsou supervizními, protože by narazili na nějakou pracovně-technickou překážku. Jednalo se spíše o vnitřní střet s nedostatkem vlastní filozofie hodnot či postojů (s vlastním postojem ke SKUTEČNOSTI). Aneb co je mé? Jak já to dělám a jaké mám důvody, proč k té práci takto přistupuji? Vidím takto svět i mimo pracovnu? Snažím se jen říct, že jsem poznal terapeuty, kteří jsou vybaveni mnoha technikami, roky praxe, ale nedostatkem vlastní hloubavosti, která by jim garantovala odpovědi na otázky, na které se snaží hledat odpovědi vně sebe. A já se tak lehce dráždivě ptám… Když po našich klientech chceme, aby po skončení procesu terapie byli schopni hledat odpovědi sami v sobě, neměli bychom to chtít i my po sobě? Neměli bychom kromě čerpání nových znalostí trápit své myšlením i pravidelným (re)formováním svých filozoficko-hodnotových postojů? Tak nějak tuším, že mě témata důležitosti filozofického základu v psychoterapii a psychoterapeutické morálky budou v budoucnu zajímat víc… (Tato poznámka nesloužila k relativizaci důležitosti supervize. Supervizi považuji za naprosto stěžejní stavební kámen zdravé práce psychoterapeuta.)

Celý článek
Jak selhat jako terapeut – upgrade

(Krátké volné pokračování na motivy stejnojmenné knihy: SCHWARTZ, Bernard a John V. FLOWERS. Jak selhat jako terapeut: 50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit svého klienta. Praha: Portál, 2012. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-0074-1.)

Kniha Jak selhat jako terapeut: 50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit klienta se zaměřuje zejména na aspekty, ve kterých terapeuti mohou selhat při vykonávání své profese. Doslova. Co vše lze pokazit při tom, když terapeut sedí ve svém křesle a koná. No a já si říkám: Není to málo, Schwartzi a Flowersi? Neumíme, jakožto terapeuti, napáchat škody i mimo naši pracovnu? V dalších řádcích zkusím přijmout výzvu a odpovědět na tuto otázku.

Pro navození té správné atmosféry si dovolím začít vtipem: „Dámy, víte, jak poznáte, že jste na prvním rande s terapeutem? K vašemu překvapení se vás velice brzy začne ptát na vaši matku.“ Tento ne zas tak humorný vtip měl nastínit jeden průvodní problém nedobrých terapeutů – terapeutování mimo místa k tomu určená, k lidem, kteří si o to neřekli. Pojďme se tedy podívat, kde všude můžeme udělat chybu a nevyžádaným terapeutováním nadělat paseku.

Rodina. Mohlo by se zdát, že vlastní rodina je ideálním cvičištěm pro trénování našich terapeutických technik. Když se to vezme kolem a kolem, tak pročpak by ne? Tak kupříkladu naši rodičové. Stejně jsou to oni, jakožto pachatelé mnoha našich traumat, kdo vzbudili naši vášeň pro psychologii, tak proč jim prakticky neukázat, co si sami zaseli? Anebo naše děti! To by bylo možná ještě lepší. Už se nemohu dočkat, až začnu analyzovat emoce své dcery poté, co přijde ze svého prvního rande. Ne! Pravidlo číslo jedna plynoucí z této krátké úvahy: „Nikdy neterapeutizuj svoji rodinu.“.

Přátelé. Dalším objektem naší solidární terapeutické náklonnosti by mohli být naši přátelé.
A to zejména v momentech, když si sami naběhnou a pozvou nás například na skleničku. Je zřejmé, že si nepřímo říkají o psychoterapeutickou intervenci a my bychom tím pádem měli být ve střehu, abychom na jakékoliv stížnosti na životní nesnáze hbitě kontrovali dotazem na pocity, které to v deném jedinci vyvolává. Za předpokladu, že chceme mít dost volného času a o všechny kamarády brzy přijít, je to ideální cesta. Tudíž přichází pravidlo dvě: „Neterapeutizuj přátele.“. Je nutné dodat, že i pro nás, jakožto pro psychoterapeutické pracovníky, je důležité mít možnost mimo naši pracovnu uplatnit věci, které jsou při sezeních nežádoucí, jako například kritický přístup k osobám z vyprávěného příběhu, ostřejší jazyk, či dokonce přitakání, že to tak doma máte stejně, jako váš kamarád nebo kamarádka…

Čerstvě poznaní lidé. Dříve nebo později v životě psychoterapeuta nastane moment, kdy se dostane do kolektivu neznámých lidí a bude mu položena otázka, co vlastně vykonává za profesi. V ten moment je velká pravděpodobnost, že budeme mít štěstí na někoho, kdo přidá onu pověstnou reakci: „…no tak to mi jdete zrovna do rány, protože mám problém a vy mi určitě budete umět poradit!“. Pokud patříte mezi ty terapeuty, kteří rádi říkají lidem, jak mají žít svůj život, tohle je vaše šance, kdy můžete zazářit. Pokud si ale nechcete hrát na odborníky na životy druhých, řiďte se třetím pravidlem: „Neterapeutizujte cizí lidi na počkání, a už vůbec nikomu cizímu z pozice terapeuta neraďte. A pokud se na základě zkušeností podobné situace obáváte, odvěťte na otázku ohledně profese nějak široce (viz přiložená ukázka).“

_________________________________

Někdo: (…předchází dlouhý monolog a vy cítíte, že by mohl přijít osudný dotaz na radu s problémem) „A co vlastně děláte za práci?“

Vy: „No… Ehm… Já vlastně vařím kafe a povídám si s lidmi.“

Někdo: „Jo takhle, jasně! Vy jste barista, nebo jak se tomu teď říká, žejo?!“

Vy: „No… vlastně… Jo, vlastně proč ne. Ano, jsem barista.“

_________________________________

               Alkohol. In vino (vodka, případně doplňte svůj oblíbený alkoholický nápoj) veritas. Chceme-li opravdu naplno rozjet naše terapeutické schopnosti, měli bychom využít dostupných látek, které nám pomohou nedržet se zkrátka. To samé platí i pro objekty možného „terapeutizování bez hranic“. Proto je ideální začínat hloubkové terapie ve 3 hodiny ráno na jakékoliv party s kýmkoliv, kdo má minimálně promile v žíle. Tento bod je bezpodmínečně důležitý pro dosažení temné strany terapeutické síly (terminologií Hvězdných válek). Pokud bychom se ale přeci jenom rozhodli zůstat na té světlé straně, připojme další pravidlo: „Nikdy neprovádějme terapii posíleni alkoholem (nebo omamnými látkami), případně na někom, kdo se v takovém stavu nachází (s výjimkou těch, kteří právě z toho důvodu přicházejí do léčení či terapie).“

               Jako poslední bod možného selhání a jasné cesty do terapeutického pekla je třeba uvést potenciální objekt naší terapie – Partner/partnerka. Chceme-li opravdu selhat na plné čáře a udělat si ten život o něco komplikovanější, proměňme se před našimi partnery nebo partnerkami v terapeuty a dejme jim okusit naši pracovní tvář. Zde musím zastavit...                Ačkoliv jsem chtěl pokračovat v ironickém tónu, nemůžu pokračovat dál. Jednoduše protože poslední bod je extra nesmysl, ačkoliv podobně jako jsou všechny ty předchozí. I když nám systemické přemýšlení v lecčem v životě pomůže, pro naše partnery, děti, rodiče, kamarády a další bychom vždy měli být sami sebou. Ne vždy se podaří oddělit každou situaci od naší práce, přesto má smysl, aby naše práce měla vybudované zdravé hranice a my pro naše nejbližší byli sami sebou, jak bychom řekli my, „systemici od Ivana“, BEZ KLOBOUKU.

Celý článek
Systemická terapie a poradenství - Schlippe & Schweitzer

Systemická terapie a poradenství

(Esej ke knize: SCHLIPPE, Arist von a Jochen SCHWEITZER. Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta, c2006. ISBN 80-7295-082-7.)

               Duo autorů Schlippe a Schweitzer nám nabízí jedinečnou šanci nahlédnout na systemiku z několika důležitých pohledů. Kromě obhajoby systemiky skrze výzkumy a uplatnění v širokém spektru oborů nám autoři předkládají také seznam pracovních a terapeutických technik, ale, ze všeho nejpodstatněji, nám staví historicko-filozofický rámec vzniku, bouření, formování a zrání systemiky jako takové. Díky tomuto zarámování umíme na systemiku platně nahlížet jako na samostatný, nejen terapeutický, obor, který má v 21. století své opodstatněné místo a který se jeví velice slibně pro užití v budoucím světě postmoderní a postfaktické společnosti.

               Systemika vznikala v 50. letech 20. století jakožto součást rodinné terapie a díky kritice analytické orientace na jednotlivce a bouření proti neefektivní sociální práci pod Richarsonovým heslem „Patients have families“ se začala postupně oddělovat a stávat se samostatným vědním, nejen terapeutickým, oborem. Toto oddělování se ale dělo na více frontách v různých zemích, na různých kontinentech, a proto můžeme sledovat několik velice zajímavých, leč v některých případech nikam dál nevedoucích, vývojových pokusů. Komentář ke každé vývojové větvi by vystačil na celou knihu, a proto jsem se rozhodl soustředit zejména na filozofická východiska, která vedla ke zformování systemiky tak, jak s ní pracujeme v G-I institutu.

               Přehled systémových modelů zmíněný v knize nás seznamuje s názvy, filozofickými zdroji, stěžejními pojmy a technikami charakteristickými pro jednotlivé přístupy. Pro nás nejrelevantnější jsou Narativní přístupy, pod které se řadí i nám blízká Krátká terapie orientovaná na řešení (např. Shazer) a Terapie jakožto konstruktivní pomáhající rozhovor (Anderson). Klasické modely a Kybernetiky prvního a druhého řádu v této práci nebudu dále rozvíjet, jelikož jejich filozofická východiska řadím pro dnešní systemiku mezi ony slepé větve.

               Dovolím si tvrdit, že kniha řadí jednotlivá filozofická východiska vcelku mazaně a to v tom pořadí, který čtenáře, jako jsem například já, vede podobně jako v muzeu od jednoho exponátu k druhému, při čemž si u těch prvních nejprve říkáte: „zajímavé, vcelku souhlasím, ale…“, u těch dalších: „s tímto souhlasím už více, ale přidal bych…“, až po: „ano, s tímto se můžu a chci ztotožnit“.
Díky tomuto řazení jsem konečně pochopil, proč natolik souzním s radikálním konstruktivismem jakožto východiskem pro tu „naši“ systemiku.

Začneme-li od synergetiky (Haken 1987 – Od chaosu ke struktuře), která nám díky Hakenovu pojetí jazyka jakožto dlouhověké veličiny ovládající a formující krátkověké lidi, kteří se jí podřizují, dostaneme skvělý základní kámen pro systemickou terapii a její důraz na práci s jazykem. Synergetika ale jako samotné východisko nestačí, a to zejména kvůli hrozícímu Motýlímu efektu. Zjednodušeně se dá říct, že se jedná o argument, který tvrdí, že řízené intervenování do moderní systemiky nepatří, jelikož může mít v konečné fázi nedozírné následky.

               Další filozoficko-biologickou teorií, která nás posouvá „tím naším směrem“ by mohla být Teorie autopoietických systémů (neboli sebe-vytvářejících), která zdůrazňuje nutnost autonomie živých bytostí, v našem případě klientů, utvářejících a regulujících sami sebe. Filozofie autopoietických systémů nám přináší navíc několik pro systemickou terapii důležitých poznatků, a to, že: pocity nemluví, lidé si navzájem nerozumí a že komunikace nám pomáhá nahlížet do vlastního života (chceme-li duše).

               Pokud vezmeme předchozí dvě filozofické myšlenky, logicky nás spojení jazykového důrazu a sebe-vytvářející se systémy dostanou k postmoderní filozofii Sociálního konstruktivismu. Kantovská nepostižitelnost objektivní reality a zaměření na vztahovost, kdy jazyk je jejím nejdůležitějším médiem a producentem lidské skutečnosti, nás dostává ke kýženému systemickému dialogu. Hoffmanová a Hennessy popisují, že jen díky dialogu s někým blízkým (dosaďte rodinného příslušníka, blízkého přítele, nebo dokonce terapeuta) získává jedinec pocit identity a svůj vlastní hlas. Nyní je důležité tuto abstraktní teorii spojit s praxí a ukázat její využití. V systemické terapii je pro naši práci (a zejména pro užitek klienta) dobré vědět, jak si myslí, že na věci nahlíží právě jeho/její blízcí, a proto využíváme například technik cirkulárního dotazování. Jako další příklad z praxe, který nám filozofický náhled na řeč a dialog poskytuje, můžeme uvést pohled na minulost, kdy klienty nic nenutí zbavovat se minulosti, nýbrž s ní zacházet dle jejich libosti.

               Gargen začátkem 90. let popsal důležitý etický přesah tohoto přístupu, kdy sociální konstruktivismus doplňuje hodnotovým pohledem na dobro a tvrdí, že: „Jestliže budeme jeden druhým dokonale „zalidněni“, jestliže můj život bude současně tvým životem, jak bychom mohli působit něco zlého druhému, aniž bychom ho působili sami sobě?“ Tato myšlenka se dá použít jak na každodenní život, tak v našem případě pro systemický dialog a na riziko drzých nebezpečných intervencí tam, kde o to není žádáno. Orlinsky v teorii „Learning from many masters“ varuje před upnutím se k jednomu radikálnímu přístupu, což je skoro po dvou dekádách od zveřejnění této teorie pro moderní systemiku velice charakteristické.

               Důsledný konstruktivismus, nazývaný také Radikální konstruktivismus, přenesený do světa terapeutické práce nás dovedl k výsledným pravidlům, kterými se právě ona naše systemika řídí. Sestupujeme z piedestalu oborníka a právo dělat odborníka na vlastní život plně přenecháváme klientovi. Zůstává nám leda tak role zvídavého experta na podněcování konstruktivního dialogu, jež má za hlavní úkol to, aby nás už klient nepotřeboval.

               Systemika se nyní nachází ve stavu zrání. Její smysluplnost má na svědomí přesah terapeutické práce. Stává se způsobem myšlení. Ale aby mohla dál kvalitně zrát, potřebuje pro to dobré podmínky, které máme za úkol chránit a vytvářet. Bude velice zajímavé pozorovat nuance v terapeutickém přístupu systemických pracovníků, kteří díky svobodě ve vzdělávání budou obohacovat tento jedinečný a elegantní způsob myšlení. Máme se na co těšit…

Komentář pod čarou ke zmíněným technikám

V knize je také podstatná část věnována technikám. Některé jsou překvapivě velice zajímavě, jinak a nově popsány. Mezi ně řadím například Externalizaci problému, se kterou se musí nakládat velice opatrně, aby neoznačovala problém negativně, což by nebylo slučitelné se základním systemickým nestraněním; dále je hezky popsáno Přerámování nebo Rituály (+ speciální rituály). Velice obohacující je i pohled na supervizi. Živá supervize u nás zatím nemá takové využití a v systemické terapii spíše přistupujeme ke kolegiálním formám (koterapie, reflektující tým, pozorovatelé), přesto si myslím, že by přítomnost supervizora v samotné terapii (pokud nemá být dozorující, ale konstruktivní) mohla být velice užitečná.

Celý článek
Posílení rodiny

(Esej ke knize: BERG, Insoo Kim. Posílení rodiny: základy krátké terapie zaměřené na řešení. Praha: Portál, 2013. Překlad Ivan Úlehla, ISBN 978-80-262-0500-5.)

Insoo Kim Berg, spoluzakladatelka Centra pro krátkodobou rodinnou terapii (FBTC) v Milwaukee – Winsoncinu – USA, ukazuje v knize „Posílení rodiny – základy krátkodobé terapie zaměřené na řešení“ budoucnost sociální práce. Ačkoliv se kniha může pro kohokoliv se zkušenostmi
s pomáhajícími profesemi zpočátku jevit jako sci-fi, Berg v knize obhájí všechny své myšlenky, podepře funkčními zavedenými technikami a doprovodí velkým množstvím kazuistik a příklady z praxe.

Než se Berg pustí do popisu přístupu a technik Family Based Service (FBS), neboli na Rodinu zaměřené služby, předkládá důvody, které vedly k tomuto revolučnímu, možná až romanticky znějícímu přístupu ke skupině klientů, jejichž případy bývají často spojovány s tématy agresivity, násilí, alkoholy, drog či zneužívání. Berg tvrdí a daty podkládá, že jelikož se „…chování jedince odehrává v kontextu jeho prostředí a toto prostředí ovlivňuje jeho chování…“, může být separace rodinných příslušníků kontraproduktivní. Jednoduše řečeno – hledejme cesty, jak s rodinou pracovat společně, neodděleně, v jejich přirozeném interakčním prostředí, ať je problém sebezávažnější.

Tradiční pojetí sociální práce při závažných rodinných problémech totiž nastoluje postup, který začíná oddělením jednotlivců a následnou prací (a ochranou!) zejména s postiženým jedincem. Tento postup zní na první poslech velice logicky, přesto po přečtení alternativního (již v mnoha zemích zavedeného) postupu FBS, zjistíme, že naše tradiční pojetí sociální práce je možná lehce zastaralé. V tradičním pojetí se „…jedinec musí nejprve uzdravit a teprve pak nastane změna v jeho chování…“ zatímco v interakčním pojetí (FBS) „…se jedincovo chování může změnit jakožto odpověď na změny nastalé mimo něj“.

Rozdíl mezi tradičním pojetím rodinné práce a interakčním pojetím FBS Insoo Kim Berg spočívá v časově ohraničeném intenzivním a na tým náročném přístupu, který pracuje s rodinou jako s celou skupinou. Berg tvrdí, že nejlepší pomocí je posílení rodiny jako celku, především jejich funkčních mechanismů. Většina péče je tedy poskytována u klientů doma, v časové periodě od 90 dní
do 6 měsíců. Tým se skládá z případového manažera, terapeuta a pomocné skupiny, jako jsou pomocníci v domácnosti a pečovatelé. Případy, které zahrnují sexuální zneužívání, zneužívání drog
a alkoholu nebo fyzické násilí, bývají podpořeny specializovanou pomocí. Důležité je sestavit tým na míru podle individuálních potřeb rodiny. Pro úspěch a konec práce je tedy důležité, aby hned od začátku byl nalezen pozitivně laděný cíl společné práce a aby průběh této práce byl zaměřen na řešení, podobně jak je tomu v systemické terapii.

Ačkoliv se může zdát, že interakční FBS přístup zní skoro až romanticky a nereálně, Berg detailně popisuje, jak v zavedené praxi tým funguje, jak svou práci začíná, jak ji formuje (např. v otázce plánování pozitivních cílů), pomocí jakých technik postupuje, jaké hodnoty musí zastávat, nebo
co si členové týmu naopak musejí odpustit (např. nepřátelský postoj k jednomu z členů rodiny atp.). Celý proces je tedy připraven, v praxi zaveden a vyzkoušen. Proč to tedy pro českého čtenáře zní pro místní prostředí neaplikovatelně?

Jak bylo výše zmíněno, celý proces je neskutečně náročný na čas a počet pracovníků. V našem středoevropském prostředí je mnoho sociálních pracovníků nebo zkušených terapeutů nedostatkovým zbožím a je nesmírně náročné si představit, že by se FBS interakční přístup dal v České republice bez reformy sociálních služeb (a legislativy o psychoterapii) zrealizovat. Proto je důležité si položit otázku, co se naopak dá pro jeho zavedení udělat? Byla by totiž škoda zůstat u zhodnocení, že tento přístup opravdu dává smysl, je (jak již bylo zjištěno) efektivnější, než náš „tradiční“ přístup, ale pro nás je „moc personálně náročný“.

Jelikož se FBS tým skládá z více článků, víme, že pro aplikaci do lokálních podmínek potřebujeme více časově flexibilních sociálních pracovníků, rodinných terapeutů a dalších nezbytných členů týmů, kteří budou dobře finančně motivování, aby mohli tuto práci vykonávat. Logicky z toho vychází, že pokud podobný systém, jako je FBS, chceme zavést, potřebujeme motivovat mladé lidi ke studiu těchto pomáhajících oborů, usnadnit jim v průběhu vzdělání získávání zkušeností a nasměrovat je k dobré praxi pod zkušenějšími pracovníky.

Myslím, že pracovníci sociálních služeb se pomocí různých veletrhů a tematických akcí vydali na dobrou cestu k tomu, aby obhájili svoji (často neziskovou) práci a vzájemně se od sebe učili. Nyní je na tahu i terapeutická komunita, aby otevřela své dveře novým šikovným pracovníkům, případně sobě navzájem a pomohla tak rozšířit řady potenciálních FBS pracovníků. To je dle mého názoru jediná cesta, jak tak nadějný pomocný přístup můžeme v našich končinách uvést do praxe.

Závěrem je potřeba z knihy vyzdvihnout detailní popis terapeutických technik využívaných při FBS. Ani v mnoha knihách zaměřených na individuální terapii (konkrétně na tu krátkodobou zaměřenou na řešení) nejsou tyto techniky tak bohatě doprovozeny příklady z praxe, jako tomu je v této knize. Insoo Kim Berg uvádí konkrétně 15 užitečných technik, kdy za zmínku stojí kromě systemikům známého škálování například: oceňování, normalizace, iluze volby, přeznačkování, externalizace problému, změna malé části ve vzorci, tajné znamení, tajné poselství (aneb jak tajně přezdívám potterovsky „Patronus“), chování jako po zázraku, růžový slon a předvídání. Všechny tyto techniky jsou využitelné i individuální a párové terapii, proto věřím, že knihu ocení i ti pracovníci, kteří se v budoucnu neplánují věnovat rodinné a skupinové sféře.

Nyní zbývá jen nenechat myšleny Insoo Kim Berg na papíře její knihy a projevit snahu
o přenesení do naší lokální reality. Věřím, že každý z pracovníků pomáhajících profesí se o to může zasloužit. Já zkusím začít u sebe. Uvidíme, zda zvládnu být i v tomto tématu společnosti užitečný.

Celý článek
Budování naděje pro budoucí generaci terapeutů

 Překlad – první ročníková práce

Přeložil: Mgr; Matěj Horák Datum překladu: 6. 4. 2021 Výcvik: Umění terapie – UT21

Budování naděje pro budoucí generaci terapeutů

...z podcastu „Průvodce přežitím moderního terapeuta“ (The Modern Therapist’s Survival Guide) od Curta Wildhalma a Katie Vernoy

O podcastu:

Celým názvem: „Průvodce přežitím moderního terapeuta: kde terapeuti žijí, dýchají a praktikují jakožto živé lidské bytosti“;

Je načase změnit představu o terapii a o tom, co to znamená být terapeutem. Jsme lidé, kteří se nyní mohou komplexně prezentovat; Můžeme být autentičtí, můžeme být užiteční a můžeme se také vzájemně propojovat. A to zejména v dnešní době, kdy si jakožto terapeuti musíme budovat vlastní „značku“, abychom mohli propagovat naše soukromé praxe. V době, kdy se prezentujeme na sociálních sítích, kdy se zapojujeme do společenských témat, kdy se snažíme bojovat proti stigmatizaci péče o duševní zdraví a kdy čelíme celé řadě nástrah moderního podnikání; Terapeuti a moderátoři Curt Wildhalm a Katie Vernoy jsou tu právě proto, aby probrali přístup terapeutů k této moderní době; 

Překlad dílu „Budování naděje pro budoucí generaci terapeutů“.

C = Curt (moderátor a terapeut), K = Katie (moderátorka a terapeutka), R = Robin Anderson (host).

*Poznámka. „Prelicensed“ – chápejte ve významu „terapeut ve výcviku“ v USA – ten, kdo pracuje na získání své licence- dále je to název projektu, stránky a služby. Jelikož se jedná o překlad nahrávky rozhovoru, jsou některé části pro lepší srozumitelnost parafrázovány.

C: V dnešním díle přivítáme hosta – Robin !nderson, licencovanou manželskou a rodinnou terapeutku a zakladatelku stránky www.prelicensed.com; Robin je také vedoucí Sdružení terapeutů pro manželskou a rodinnou terapii v Kalifornii a, v neposlední řadě, naše skvělá přítelkyně; S Robin se známe už dost dlouho, a to nejenom přes její zaměstnání, ale i přes mimo pracovní činnosti; Robin, vítej v našem podcastu!

R: Děkuji moc za pozvání!

K: Jsme opravdu nadšeni, že jsi přijala naše pozvání! Vím, že se řadíš mezi známé zastánce terapeutů ve výcviku a já bych se moc ráda dozvěděla více o tom, kdo vlastně jsi a co všechno děláš!

R: Určitě – jak _urt již zmínil, jsem licencovaná manželská a rodinná terapeutka, vlastně se považuji za „čerstvě licencovanou“, protože mám licenci hotovou teprve rok, díky čemuž mám stále v čerstvé paměti, jaké je to být frekventantem výcviku a jak náročná cesta k získání vysněné licence může být; Jsem také, jak říkal _urt, zakladatelka „Prelicensed“ a obchodní zástupkyní pro server „Track your hours“, takže mohu říci, že nejenom ráda praktikuji a sloužím klientům, ale také mým kolegům terapeutům, skrze vyvíjení nových služeb a produktů, které jim pomáhají v ulehčení praktikování;

K: To je skvělé!

C: _o tě vedlo k založení projektu „Prelicensed“?

R: Vše začalo, když jsem pracovala jako pomocná terapeutka a čerstvě završila svých povinně odpracovaných tři tisíce hodin; Hodně kolegů se mě ptalo, jak těžké toho bylo docílit a co říkám na dostupnost pracovních pozic, výběr možností a finanční ohodnocení „kandidátů“ na různé licence, protože jim se to zatím třeba nedařilo tak snadno, jako mně; Jen pro zajímavost – já začínala jako neplacený dobrovolník a musela jsem se propracovat až na dobře placenou pozici, takže opravdu chápu, že to prostě pro mnoho lidí může být neskutečně náročné; No, a tak mě napadlo zaměřit se na to, kdo kde a jak nabízí tyto pozice pro praktikanty, kteří se snaží splnit požadavky pro dosažení licence – a najednou jsem zjistila, že to nikde jen tak zjistit nejde. Takto já totiž běžně pracuji, když připravuji nové produkty a služby; Ptám se, kde je mezera na trhu, co tu ještě není a, především, jak tyto mezery mohu kvalitně zaplnit; Takže takto vznikla myšlenka na založení „Prelicensed“. Zprvu to fungovalo jako platforma pro vyhledávání pracovních pozic a následně se z toho stal prostor, kde zatím-nelicencovaní studenti, praktikanti a frekventanti různých výcviků začali probírat své zkušenosti, potřeby a poznatky; Mám neskutečnou radost, že to funguje, že zájem o stránku exponenciálně roste a že toho všeho mohu být součástí!

K: Jak vypadá platforma (stránka Prelicensed) právě tee?

R: Stránka Prelicensed má mnoho funkcí; Tou hlavní je bezpochyby vyhledávač pracovních pozic; Tento vyhledávač je unikátní tím, že zobrazuje pouze placené pozice pro studenty škol a frekventanty výcviků; Všechny nabízené pracovní pozice jsou finančně ohodnocené, musejí zahrnovat poskytování klinické supervize a všechny jsou, prozatím, v oblasti Kalifornie, ale na rozšíření do dalších států pracujeme; Podobné vyhledávače najdete i na jiných stránkách, ale často se po chvilce proklikáte k tomu, že místa nejsou placená nebo že zaměstnavatel nezahrnuje úhradu supervize, což znamená, že dosažení povinných odpracovaných hodin může být daleko komplikovanější, a dokonce se může i prodražit; Takže pokud půjdete na „Prelicensed“, budete mít jistotu, že všechna nabízená místa jsou placená a klinicky supervidovaná;

_: Další z tvých velkých úspěchů byla spolupráce s naším nedávným hostem, doktorem Benem Caldwellem, se kterým jste mimo jiné založili skvělou hashtagovou kampaň #postthepay (volně přeloženo #zveřejnikolikjsidostalzaplaceno), což je velice odvážné a, dalo by se říct, že pro spoustu zaměstnavatelů zahanbující; Na druhou stranu to vedlo k velké transparentnosti v oblasti placení terapeutů ve výcviku, což do tee bylo jedno velké tabu, protože zejména tady v Kalifornii praktikanti prostě za svoji práci velice často nedostávají zaplaceno;

R: Přesně; S tím jsem se setkala hned na škole; Profesoři říkali, že „Pokud brilantně nevládnete více jazyky, nebo pokud neoplýváte nějakou vyloženě speciální vlastností, nemyslete si, že někde dostanete zaplaceno;“ a myslím, že mě to hned od začátku vedlo k přesvědčení, že pokud nepůjdu přímo do soukromého sektoru, tak prostě nenajdu placenou pozici; !le jak jsem postupně zjistila během tvoření Prelicensed, není tomu tak; Je tolik pracovních pozic, které jsou dobře ohodnoceny, jen je složité je najít;

Ak tomu hashtagu #postthepay; Zde většina zásluh patří _enovi _aldwellovi, protože já jen pomáhala s realizací; Tento hashtag velice rychle donutil mnoho zaměstnavatelů zveřejnit seznam pracovních pozic a jejich ohodnocení, což vedlo k odhalení mnoha náročných, přesto neplacených pozic pro praktikanty. Neváhala jsem a nebála se tyto zaměstnavatele konfrontovat, leč velice opatrně a slušně, a otevřela s nimi diskusi, proč tyto pozice vlastně nejsou finančně ohodnoceny. Zda praktikanty na těchto pozicích nemohou či nechtějí platit; ! odpovědi byly někdy velice zajímavé<

_: Jakých reakcí jsi se od těchto zaměstnavatelů dočkala? Zejména na tyto citlivé otázky?

R: Mnoho z nich tvrdí, že to je zapříčiněno zejména podhodnoceným dotováním jejich středisek, takže jsem dostávala převážně jednu a tu samou odpověe – „prostě na to nemáme rozpočet“; Na druhou stranu jsem ale zjistila, že většina těchto agentur a středisek na úplně stejné pracovní pozice, pokud nejsou zaplněny praktikanty, berou licencované terapeuty, které řádně platí; Takže mě logicky napadlo, že když tvrdí, že nemají rozpočet, jak si tedy mohou dovolit tato místa obsazovat daleko nákladnějšími terapeuty? Říkala jsem si, co se tedy musí změnit, aby praktikanti v očích zaměstnavatelů stáli za finanční ohodnocení? Nedávalo mi to smysl, protože většina těchto praktikantů má odborný magisterský titul (Master’s Degree) a nejedná se o nevzdělané lidi, takže není důvod je neplatit; Měli by být placeni, i když méně, podílově nebo jinak než ti, kteří již mají licenci. _ylo pár míst, kde se snažili otevírat speciální stipendijní programy pro praktikanty, aby jim mohli zpětně tyto neplacené pozice kompenzovat, ale těch bylo opravdu poskromnu.

K: Častokrát jsem slyšela argument, že tato místa a pozice slouží k výukovým a výcvikovým účelům a praktikanti si to zde mohou především vyzkoušet, tak proč by měli být placeni. Nejsem právník, ale zdá se mi, že pokud jedna a ta samá pracovní pozice je jednou finančně ohodnocena a podruhé ne, tak by to mohlo být i nezákonné, je to tak?

R: Je to tak. Také nejsem právní expertka na podobné záležitosti, ale nejdůležitější mi přijde to, že jsme na toto téma upozornili a rozproudili diskusi; Velký dík patří právě _enu _aldwellovi, který nejenom praktikanty v těchto odborných diskusích zastupuje a hají je, ale který ukázal všem zatím-ještě-nelicencovaným terapeutům, že se nemusejí bát ozvat a hájit své zájmy; Takže tomu velice fandím a snažím se to podporovat;

K: To je skvělé! Je veřejným tajemstvím, že je v Kalifornii neskutečně mnoho neplacených pozic pro terapeuty ve výcviku, zejména v oblasti manželské a rodinné terapie; Jaké jsou další nástrahy a výzvy pro lidi ve výcviku?

R: Myslím, že největší výzvou je právě to, aby studenti a praktikanti byli nejen finančně ohodnoceni, ale také respektováni a obecně oceňováni; Takže to není jenom o jejich finančním ohodnocení, ale také

o tom, jak na ně nahlížejí zkušenější kolegové z praxe, a dokonce jak je potom berou klienti. Pamatuji si situaci z doby, kdy jsem pracovala jako náhradní neplacená terapeutka a zastupovala jsem licencovanou a standardně finančně ohodnocenou terapeutku. Klientka vešla, vděčná, že může v terapii pokračovat a utrousila komentář: „tak aspoň, že si vyděláte nějaké peníze navíc< dostáváte za to zaplaceno, že ano?“, což mě dostalo do dost trapné situace; Podle mě je totiž zásadní rozdíl v tom, zda jste vysokoškolský student na povinné praxi bez jakýchkoliv zkušeností nebo vysokoškolsky vzdělaný člověk v navazujícím výcviku, který se snaží odpracovat povinnou hodinovou normu pro dosažení certifikace; Myslím, že si tito lidé prostě zaslouží obecně větší ohodnocení; Jako další výzvu a nelehký úkol vnímám propojování terapeutů ve výcviku s těmi, kteří by je mohli v jejich cestě jakkoliv podpořit; Pokud totiž nemáte štěstí na dobrého podporujícího supervizora nebo na sdílné kolegy, bude pro vás hodně náročné najít lidi, kteří vám dají šanci, povedou vás a investují do vás čas a peníze; _: Jakou podporu myslíš, že terapeuti ve výcviku potřebují? !u už od supervizorů či od jiných lidí? Protože ne všichni supervizoři bývají zvyklí takto pracovat nebo jsou cvičeni v jiném přístupu k supervidovaným frekventantům, a proto je řádně nevedou a nementorují<

R: Myslím, že by se mělo začít už daleko dříve, ideálně na vysokých školách; Vysoké školy by měly studentům poskytnout více informací o tom, co všechno je po dosažení titulu bude čekat a co dalšího pro případné certifikace či jiné odborné profese musejí dále zvládnout; !by věděli, že získáním titulu to nekončí a že je čekají další velké výzvy v hledání praxe a získávání dalších zkušeností; Musejí počítat s tím, že budou hledat lidi, kteří je povedou, kteří jim předají další zkušenosti, i když to ne vždy budou zkušenosti, které se dají vykázat do jejich „povinných hodin“. Tito lidé jim pomohou budovat lepší, pohodovější a podporující zázemí; Je to důležité zejména z toho důvodu, že jakmile začnete praktikovat, vaše sebevědomí nebude úplně nejsilnější – a to je chvíle, kdy okolo sebe potřebujete mít lidi, kteří vás podpoří a ujistí, že to, co děláte a jak to děláte, je správné; Zároveň je dobré mít okolo sebe lidi, kteří vám pomohou sdílet různé zdroje informací, kteří vám poradí, kde, co najít, anebo například jak co účtovat; Každé odkázání na ty správné webové stránky, na konkrétní fóra, doporučení, jak v začátku ušetřit peníze nebo naopak do čeho je dobré investovat, nečekaná rada nebo pozvání ve stylu „Pravidelně chodím na ty a ty srazy, kde se setkávají lidi z našeho oboru, příště poje se mnou!“ – to všechno se počítá!

K: Je to tak; Ve školách se naučíte techniky, intervence, obecné znalosti, pak uděláte titul a pokračujete dál; Získáte supervizora a očekáváte, že vás bude automaticky učit dalším věcem, ale většinou se setkáte spíše s odpovědí: „To bys už měla vědět ze školy!“; Takže jakmile se vám podaří najít kohokoliv, kdo s vámi může sdílet další a nové informace, které se ve škole ani nikde jinde nenaučíte, jako například jak si sehnat práci, jak správně v tomto oboru podnikat, prostě tyto kariérní ne-klinické a ne-terapeutické záležitosti, tak to pro vás může být rozdílové; Rozdílové v tom, zda budete v budoucnu úspěšní nebo ne; Je potřeba si rozšiřovat obzory a dále se navzájem propojovat. Protože, nalejme si čistého vína, dělat terapeuta může být často velice osamělá práce; Určitě můžete pracovat pod nějakou agenturou, můžete mít okolo sebe kolegy, mít supervizora, ale přesto těmto lidem na vás nemusí záležet a nebudou se o vás nijak starat, a to může být pro mnohé jaksi izolující. Především dokud se stále ještě učíte a nabíráte v oboru zkušenosti; Připodobnila bych to k takovému „bloudění po poušti“, kdy je dobré potkat někoho, kdo vám řekne, kudy se máte vydat, jak nejlépe využít váš čas nebo co musíte doopravdy nutně udělat, abyste přežili. Myslím, že to je v našem oboru velice důležité;

_: Myslíš, že se novým skoro-licencovaným terapeutům daří najít jejich vlastní správnou cestu? Vypadá to, že mají spoustu práce s obhajováním svých vlastních kvalit, o čemž mnoho ze začínajících terapeutů vůbec netuší, že je čeká; _ěhem získávání licence tvrdě dřou na splnění výcvikových požadavků, poté se jim to i podaří, ale už nemají čas nebo prostor řešit všechny ty potřebné věci spojené s kvalitním praktikováním; _o se dá dělat, aby se k nim tyto informace a znalosti dostaly dříve a aby to nebylo jen o snaze Bena Caldwella, Katie Vernoy, Curta Wildhama a Robin Anderson, pokud

se za ně/nás takhle mohu zeptat?

R: Myslím, že jedním z problémů u terapeutů ve výcviku je, že si během studia nevěří a začnou se zbytečně podceňovat; Například já si pamatuji, že když mi moji profesoři na vysoké škole řekli, au se rozloučím s nadějí na placenou pozici, pokud tedy neumím více jazyků nebo pokud nemám nějakou jinou speciální schopnost oproti jiným terapeutům, nebo, pokud nepůjdu cestou soukromé praxe, že jsem jim to skutečně uvěřila; Kvůli tomu jsem vyškrtala ze svého seznamu možných prací mnoho zajímavých míst; Nějakou chvíli mi trvalo zjistit, že to vlastně vůbec takhle není a že neměli pravdu; Mně moc pomohlo si zpětně opravdu pozorně projít požadavky zaměstnavatelů, podívat se na to z jiné perspektivy, jakožto zkušenější a licencovaná terapeutka, a zjistit, že jeden z čtyřech inzerátů zmiňuje, že preferuje vícejazyčné terapeuty, ale není to podmínkou, jen výhodou a že to rozhodně není překážkou; Nyní vím, že moje šance na přijetí na podobné pozice už tenkrát byly daleko vyšší, než jsem původně myslela; ! já doufám, že jakmile budou terapeuti ve výcviku posíleni nadějí, že získat práci není tak beznadějné a nereálné, jak si možná myslí, tak si začnou o něco více věřit a mluvit sami za sebe; I když třeba jen tím způsobem, že o podobných tématech budou rozdmýchávat diskuse mezi svými kolegy ve výcviku. Nebo když se mezi sebou budou snažit mluvit o tom, jaká je reálná situace a jaké kdo mají zkušenosti, tak tu všechnu nejistotu mohou změnit; Já si nedávno všimla na jednom veřejném mezi-terapeutickém setkání, že se účastní pouze zkušení terapeuti, kteří navíc zastupují nějakou větší terapeutickou síu nebo organizaci; Na tomto setkání nebyli žádní terapeuti z výcviků, ačkoliv to pro ně bylo volně přístupné; Takže je určitě mnoho kroků, které mohou terapeuti ve výcviku udělat a místa, kde mohou být jejich problémy a připomínky vyslyšeny lidmi, kteří mají reálný dopad na situaci v tomto oboru a kteří pro ně mohou navrhnout mnoho změn; Musejí se prostě odvážit udělat tento krok a nespoléhat na hlasy dvou nebo třech lidí, kteří za tuto komunitu bojují; Oni sami musejí sdělovat lidem své příběhy, popisovat jim svoji cestu a to, čím si musejí procházet;

K: Tohle se mi moc líbí – zejména myšlenka budování naděje; _ěhem své práce manažerky ve Veřejném komunitním centru pro duševní zdraví jsem měla možnost zaměstnat stovky pomáhajících pracovníků, kteří neměli zakončen svůj výcvik nebo vzdělání a všimla jsem si jednoho společného faktoru; Mnoho z těchto lidí se pravidelně dostávalo do stavu absolutní beznaděje z toho, že jim nikdo nevěří. _yli přesvědčení, že nemohou sehnat placenou práci a že tím pádem budou muset pracovat hodně a zadarmo; Také že ta vykonávaná práce nebude dobrá nebo přínosná a tohle všechno v nich vyvolávalo ohromnou vlnu negativity; !čkoliv to nebyl můj úkol, tak když jsem někoho takového potkala, snažila jsem se je povzbudit a říct: „líbí se mi tvoje zkušenosti, ráda bych s tebou zkusila udělat pohovor“ a často docházelo ke zmatení, protože si nejdříve mysleli, že je jen chlácholím a žádnou práci ve skutečnosti nenabízím anebo byli tak zaskočeni, že si mysleli, že jsou hned přijati; Musela jsem jim opatrně vysvětlovat, že to tak jednoduché sice není, ale poradila jsem jim, au bez nátlaku vyplní žádost a vyzkoušejí to, protože šanci na přijetí rozhodně mají. _htěla jsem tím ale hlavně říct, že jsem vážně potkávala lidi v těchto temných a smutných chvilkách plných beznaděje. Byli přesvědčeni, že to nezvládnou, že nezvládnou najít práci nebo že nestihnou splnit výcvikové požadavky; Také si často mysleli, že kvůli úspěšnému dokončení studia budou muset kompletně obětovat své finanční pohodlí a životní nastavení; ! všechny tyto obavy zmiňovali paradoxně u pohovorů před lidmi, kteří jim byli připraveni tu dobrou placenou práci nabídnout, dokonce i se supervizí; Prostě není dobré, když člověk přijde k pohovoru a hned si začne stěžovat na špatnou práci, na její nedostupnost, na nekvalitní supervizi a vlastně si vůbec neuvědomí, jak to všechno může vyznít. Proto se mi líbí myšlenka budování naděje u budoucích terapeutů; Tak si říkám, co ještě dalšího mohou tito zatím nelicencovaní terapeuti dělat, kromě účasti na schůzkách a setkávacích akcích pro místní terapeuty, pro různá představenstva asociací a organizací atp;? _o dalšího mohou dělat pro budování naděje v to, že to pro ně v budoucnu může být lepší?

R: Před chviličkou jsi se dotkla velice důležitého tématu a to, jak toto povolání může být osamělé, takže s tebou souhlasím; Je dobré vystoupit ze své komfortní zóny a začít chodit na různé druhy odborných setkání; Myslím ale, že jsou i další cesty, jak se lidé z tohoto oboru mohou propojovat, pokud nejsou schopni se těchto setkání účastnit; Je totiž pravda, že se většina těchto setkání koná ve všední dny v době, kdy mnozí z nás musejí být v práci; Takže je dobré hledat spojení třeba online, například přes sociální sítě; ! hlavně bych chtěla zdůraznit – není třeba čekat na chvíli, až budete mít licenci! Sledujte, co vás zajímá a jděte si za věcmi, které jednoho dne budete chtít dělat; Například v době, když jsem zakládala Prelicensed, jsem byla stále ještě ve výcviku; ! nic mi nebránilo v rozvíjení mého nápadu; Tím chci říct všem, co jsou na stále zatím nelicencovaní, všem studentům a všem ve výcvicích – pokud máte pocit, že byste mohli dělat něco navíc, tak to prostě dělejte; Setkávejte se s lidmi, kteří vám mají co dát a začněte s nimi budovat dobré vztahy. Dříve, když jsem slyšela slovo „networking“, tak jsem se hned zděsila; Za prvé, protože jsem hrozná introvertka a za druhé, protože jsem si myslela, že ostatním nemám co nabídnout; Vždyu všichni tito lidé jsou profesionály ve svých oborech a já netušila, proč by se se mnou vůbec chtěli zahazovat; Ale když se mi pak podařilo rozvinou skutečný kontakt slicencovanými terapeuty, zjistila jsem, jak mě to může odrazit tím správným směrem k dalším spolupracím. Tomuto navazování spojení byste se určitě měli věnovat. Neřešte, co můžete jiným nabídnout tee.Třeba někdy v budoucnu, až budete mít svoji pracovní stabilitu, budete moci nabídnout propojení dalším zase vy;

_: Jsem rád, že jsi zmínila, že jsi introvertka, protože já jsem přesný opak (*smích a pozdvižení). Měl jsem to štěstí tě potkat, Robin, už před několika lety, a to na mnoha různých místech a akcích. Vidět, kolik vnášíš do oboru nápadů? ! ta tvá neskutečná pracovní morálka? To je prostě síla!Inspirující pro kohokoliv, au pro nezkušené či ostřílené profíky; Takže ano, už tenkrát ti tvoje odhodlání umožnilo sdílet s mnoha lidmi tvé nápady a vize a oni ti zase byli schopni pomoci se sehnáním všech potřebných zdrojů nutných k jejich realizaci. !le ještě bych se chtěl vrátit k předchozímu tématu, co jsi, Robin, zmínila; Jedna věc je mít odvahu pustit se do rozprav o nějaké změně, ale musíme si uvědomit, že často trvá hrozně dlouho, než se s něčím podaří hnout a změnit to. Zejména když se jedná o právní vyhlášky nebo zákony; Může to trvat dokonce déle než po dobu, co budete ve výcviku; To ale neznamená, že byste od svojí snahy měli upustit; _okoliv, co se vám podařilo rozjednat nebo otevřít, může znamenat hrozně moc pro budoucí generaci frekventantů terapeutických výcviků; Díky tomu by se jiní jednou nemuseli potýkat se stejnými obtížemi, které vás provázely na cestě k dosažení certifikace; To mi připomíná trefné přísloví, že „nejlepší čas pro zasazení stromu byl před dvaceti lety, další nejlepší čas je dnes“ //*co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra/už včera bylo pozdě, <//; Protože existují zákony, ke kterým píšu připomínky už léta. Například k podmínkám supervize zde v Kalifornii, a teprve nyní, po několika letech, se tyto připomínky dostaly do rukou zákonodárců; ! určitě se to ještě pár let potáhne, než se to vůbec stihnou zakomponovat do zákonu. Tedy za předpokladu, že to vůbec projde v tomto znění; Takže před všemi stojí několik výzev; Někdy narazíte na výzvy a věci, které jdou změnit velice rychle, třeba vztah se supervizorem a podobné záležitosti; Pokud ale narazíte na problém s předpisy, vyhláškami nebo zákony, připravte se, že to zabere to hodně snahy více než jednomu člověku. Ideálně vytrvalé skupině lidí, kteří si neodbytně půjdou za svým; Navíc to určitě nebude zadarmo; !le rozhodně za to stojí bojovat; Nezapomínejte, že je to obor, do kterého dlouhodobě investujete desítky, někdy dokonce stovky tisíc dolarů!

K: Přesně tak; Dostáváme se k citlivému tématu lobbování za konkrétní odborné skupiny; _urt a já víme, že je zde nespočet organizací, které za něco lobbují; S Curtem také musíme být součástí tohoto lobbovacího procesu, protože víme, že je mezi nimi mnoho těch, kteří mají za hlavní cíl opravdu pomoci profesionálům v první linii; Většina lidí, kteří se na lobby podílejí, se zapojili až později v průběhu své kariéry, když už měli dobře zavedenou soukromou praxi, když už měli dostatek peněz a začali se více zajímat o svůj odkaz a přínos profesi. Je skvělé, že se takoví lidé zapojují do profesního lobování, protože přinášejí s připomínkami spoustu zkušeností a znalostí. Ale pokud nemají dostatečně blízko k aktuální problematice a k těm, kterých se problém týká, nebudou schopni dobře zastupovat jejich potřeby a požadavky; Dokonce může dojít k naprostému opaku toho, co by pro vás, jakožto pro terapeuty ve výcviku, mohlo být přínosné; Například, pokud někdo z těchto zkušených vážených profesionálů bude zakládat novou firmu, pro kterou bude výhodné neplatit své stážisty a necertifikované zaměstnance, nebude za ně přeci lobbovat. Proto je důležité, abyste byli slyšet hned od začátku; Díky tomu se vaše trápení může dostat do centra pozornosti – k lidem, kteří mohou rozhýbat potřebnou změnu; Díky tomu hned od začátku můžete ovlivňovat svoji kariéru a profesi, kterou zbytek života chcete vykonávat; Protože to, jak tee začnete, může ovlivnit, kde budete třeba za padesát let, kdo ví< Je prostě důležité nad těmito věcmi aktivně přemýšlet; !u jste v jakékoliv fázi vaší kariéry, pokud chcete něco změnit, začněte hned; Takže au jste na začátku vašeho výcviku nebo v pokročilé fázi vaší kariéry, ptejte se sami sebe: „Je něco, co nyní můžu změnit?Co pro to můžu udělat? Mám nějaký čas a prostředky, které mohu obětovat ve prospěch jiných? Může být můj hlas slyšet? Jak se mohu zapojit do důležitých témat?“ – protože myslím, že hlas terapeutů ve výcviku prostě není zatím dostatečně slyšet<

R: Z celého srdce s vámi souhlasím; Dodám takovou zajímavost; Jakmile jsem konečně dostala licenci, jedna z prvních otázek, kterou se mě všichni ptali, bylo: „_udeš dál pracovat na projektu Prelicensed?“; ! já netušila, proč bych měla přestat jen kvůli tomu, že mám „hotovo“; Zejména protože jsem během dob mého výcviku kolem sebe měla spoustu kolegů, kteří se rvali za práva nás, ve výcviku, ale jakmile dostali licenci, obrátili pozornost jen na svou novou dobře placenou práci, na splacení svých studentských půjček nebo na zakládání svých soukromých praxí; Takže bych všem terapeutům ve výcviku, kteří se zapojují a snaží se cokoliv změnit k lepšímu, chtěla vzkázat, au nepřestávají a pokračují v tom, co začali, i po dosažení certifikace; Protože přesně jak jste to říkali: „jen oni tuto problematiku vidí z té správné perspektivy a rozumí všem těžkostem, které ještě do nedávna museli zažívat“. !le pokud si řeknete: „<uf, konečně mám svoji licenci a už se nechci ohlížet zpátky<“, tak ve skutečnosti posloužíte všem těm, kteří vám vaši cestu dříve komplikovali a nepomůžete těm, kteří přijdou do výcviků po vás; Pokud si ale najdete čas a způsob, jak podpořit nové terapeuty, pomůžete tak k posílení a zkvalitnění celé psychoterapeutické komunity; To vy budete mít možnost u těchto nových terapeutů posílit jejich sebevědomí a udělat je lepšími; Oni zase své sebevědomí a sebejistotu budou schopni skrze svoji práci přenést na své klienty. Má to smysl věnovat se mladým studentům a novým praktikantům!

_: Jasně, nemusí se vždy jednat o vyhlášky a zákony. I samotná diskuse o správném přístupu k „zatím ještě necertifikovaným“ může pomoci; Můžeme o tom mluvit s našimi kolegy terapeuty nebo s vysokoškolskými vyučujícími, protože i oni mohou předat tyto zkušenosti dál. Nemusejí jen strašit, a říkat o složitosti získání zaměstnání; Můžeme spolupracovat s lokálními nebo i většími networkingovými skupinami a organizacemi, které sdružují terapeuty. Nebo prostě jen jakkoliv podpořit tyto budoucí terapeuty; Můžeme se na tom podílet v jakékoliv fázi vaší kariéry; Myslím, že existuje mnoho lidí, kteří měli dobré nápady a úmysly, jak v této snaze pokračovat, ale jak zmínila Robin, někdy přijdou nečekané životní překážky nebo se prostě jen lidem změní jejich životní priority. Například založíte rodinu nebo vám vaše soukromá praxe začne zabírat daleko více času, než jste původně čekali; ! myslím, že to je přesně ta chvíle, kdy začneme zapomínat na etickou rovinu odkazu naší práce – na předávání zkušeností, na „pro bono“ práci směrem k našim nástupcům. Vezměte si například různé typy odborných či mentoringových konzultací, jak pro ně mohou být prospěšné! Ačkoliv zde řešíme, kolik práce nám dělala dobrovolnická neplacená práce během získávání certifikace, nyní máme šanci to těmto novým terapeutům naopak ulehčit;

R: Jsem moc ráda, že to zmiňuješ, _urte; Myslím, že mnoho z nás rychle zapomíná na „pro bono“ stránku věci; Když jsem zakládala Prelicensed, nic jsem za to nedostávala, dělala jsem to úplně zdarma; Pamatuji si, jak to bylo ironické; Zadarmo jsem pracovala na propagaci placených míst pro mé kolegy

a sama za to nic nedostávala; Přesto jsem v tom viděla svoji etickou povinnost k našemu oboru. _ítila jsem, že když mám možnost, musím své terapeutické komunitě co nejvíce přispět; Naše dobrovolnická činnost nemusí být pouze určená klientům v podobě odpuštění platby za terapii. Pro bono úroveň naší práce může být pojata úplně jinak; Náš čas a energii můžeme do terapeutické komunity vrátit i jinými způsoby;

K: Přesně tak; _o říkáš je skvělé; Také si mimo jiné myslím, že nám to přináší dobrý pocit a rovnováhu v naší profesi; !u už máte týdně 27 nebo 38 klientů, a přesto si najdete nějaký čas na přínos naší komunitě, bude to mít smysl, a navíc to jaksi pohladí na duši; Pokud se umíte nadchnout pro svoje nápady, bude pro vás určitě snazší si najít mezi všemi povinnostmi čas a přispět svým dílem; Pokud je naší etickou povinností přispět terapeutické komunitě, tak proč nespojit příjemné s užitečným a nedělat to, co nás zároveň baví a obohacuje?

_: Robin, mezi tvé další projekty patří například platforma „Sleduj si hodiny“ (trackyourhoursllc.com), chceš nám o tom ještě něco říct?

K: Pověz nám o tom víc, prosím!

R: Ráda! Pracuji mimo jiné jako obchodní zástupce a vývojář platformy „Sleduj si hodiny“; Tato platforma nabízí celkem tři různé produkty; Jedním z nich je právě „Prelicensed“, druhým je daleko známější „Sleduj si hodiny“, což je speciální stránka pro studenty různých škol a výcviků, kteří si díky tomu mohou vést dobrý přehled o odpracovaných hodinách a praxích; Je to placená služba, přesto dokáže ušetřit mnoho času a energie, protože si jinak musíte bedlivě hlídat veškerou administrativu sami, stále vyplňovat nějaké formuláře a, nedej bože, když nějaký z nich ztratíte nebo někam schováte! Takto máte vše na jednom místě, kdykoliv si cokoliv můžete znovu vytisknout, podepsat a je to.

K: Ohledně „Sleduj si hodiny“ mě zajímá ještě jedna věc; Je to jen pro lokální terapeuty (z Kalifornie)?

R: Ano, zatím ano; Pro lokální dětské, individuální a rodinné/párové/vztahové terapeuty; No a tím třetím produktem, který jsem zatím ještě z této platformy nezmínila, je novinka – „Track your _EUs“, která slouží pro zálohování terapeutických poznámek; Můžete k nim mít kdykoliv a odkudkoliv chráněný přístup a případně je můžete využít a předložit jednou za dva roky před etickou komisí či jakoukoliv kontrolou; Mnoho nově licencovaných terapeutů zapomíná, že terapeuti mají povinnost si o klientech vést záznamy a bezpečně je uchovávat pro případ kontroly jejich práce, zejména během prvních dvou let svého licencovaného praktikování; (Pozn/. na této stránce se nyní nachází nový produkt jménem „Psych Nest/Psycho hnízdo“, kde najdete shrnutí, au psané nebo v krátké 30min audio podobě, mnoha knih s psychologickou a psychoterapeutickou tématikou/)

K: To je skvělé, moc díky za odpověe!

C: *část o níže vypsaných webových odkazech, a konferencích* Děkuji za rozhovor; Dnes pro vás

diskutovali Katie Vernoy, Robin Anderson a Curt Wildhalm

Citace překládaného rozhovoru:

Modern Therapist’s Survival Guide. Where Therapists Live, Breathe, and Practise as Human Beings

[Spotify]. 2018. [cit. 2021-04-06]; Dostupné z:
"https://open.spotify.com/show/5WtGEidQgSkLKR3ilZ0wbB?si=PupENhrSQMa9fCB7Xrqw-Q"

ODKAZY:

• Díl podcastu: https://open.spotify.com/show/5WtGEidQgSkLKR3ilZ0wbB?si=PupENhrSQMa9fCB7Xrqw-Q
• Platforma Prelicensed: https://prelicensed.com
• Platforma Track you hours: https://www.trackyourhours.com
• Platforma Track your CEUs: https://www.trackyourceus.com
• Platforma Psycho Nest: https://psychnest.org
• Oficiální stránka Therapy Reimagined terapeutů Curta a Katie, kteří vedou podcast: https://therapyreimagined.com/modern-therapists-survival-guide-podcast/

Celý článek
Jak se stát dobrým psychoterapeutem

Zbyněk Vybíral
(VYBÍRAL, Zbyněk. Jak se stát dobrým psychoterapeutem. Praha: Portál, 2016. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-1104-4.)

Kniha „Jak se stát dobrým psychoterapeutem“ od prof. Vybírala patří bezpochyby mezi povinnou četbu všech psychoterapeutů ve výcviku (a nejen jich), kteří se nechtějí zahledět do dogmat svých výcvikových směrů a rádi by se základně zorientovali v trendech české psychoterapie. Při její četbě je ale třeba pamatovat, jak sám autor zmiňuje, že se jedná o pohled a názor jednotlivce, proto je v pořádku si z ní brát, co se nám do naší terapeutické výbavy hodí a je v naprostém pořádku mít na cokoliv jiný názor. Přesto ale hned v úvodu musím uznat, že s prof. Vybíralem v převážné většině názorů a přesvědčení souhlasím.
Vybíralova kniha skvěle navazuje na Umění terapie od Ivana Úlehly, protože si v mnoha názorech vzájemně notují. Toto souznění není ale jen mezi zmíněnými autory. Zde je potřeba se lehce zastavit a než se pustím do samotného rozboru knihy upozornit na, podle mě, nesmírně důležitý trend. Mnoho významných autorů knih s psychoterapeutickou tematikou (ať odbornou, či populárně-naučnou) v čele se světoznámým prof. Yalomem (Chvála psychoterapie, Existenciální psychoterapie, …) vybízí k odklonu od rigidní analýzy a přemlouvá nové i stávající psychoterapeuty k vytvoření individuálních přístupů pro každého klienta. Tento nevědecky znějící požadavek je mi neskutečně sympatický, a proto bych rád využil Vybíralovu knihu k doložení toho, že se nemusí nutně jednat o neodborné sci-fi. Naopak chci dokázat, že pro vyslyšení tohoto požadavku je třeba více vzdělání, více chtění a méně profesní zabředlosti. Pro přehlednost jsem si odstavce rozdělil do tematických celků začínajících hesly a slovními spojeními.
Zakázky. Pro nás, systemiky, je velice příjemné slyšet, že Vybíral při popisování toho, proč klienti1) přicházejí do terapie, zmiňuje slovo „zakázka“. V několika aktuálních odborných online diskusích jsem se setkal s názorem, že podobné pojmenování a pojetí terapie je až příliš podobné s obchodní hantýrkou. Mně to ale nevadí. Jsem za to rád. Pojmenovává to věci pravými jmény a odděluje neohraničené tlachání od správně cílené psychoterapie. Zároveň se Vybíral nebojí použít nové, neodborné označení pro ne-klinickou psychoterapii a používá kacířsky znějící slovní spojení „psychoterapie běžná“. Ačkoliv by se to mohlo zdát právě jako argument proti odbornosti, v jeho podání to má smysl. Snaží se tak zdůraznit, že pokud nehrajeme sport zvaný MKN-10, můžeme být užiteční úplně jiným, elegantnějším a lépe fungujícím způsobem.
Opravdový vztah. Aby mohl být psychoterapeut užitečný, měl by být jeho hlavním pracovním nástrojem opravdový vztah. Vybíral je přesvědčen, že pokud se terapeutovi podaří dosáhnout opravdového, upřímného a hlubokého vztahu s klientem, je skoro vyhráno. Je třeba ale pamatovat na několik dalších důležitých věcí. Terapie je pro klienta, ne pro terapeuta. A pokud bude chtít terapeut dosáhnout kýženého dobrého vztahu s klientem, měl by oplývat několika zásadními schopnostmi, bez kterých takový vztah vybudovat nepůjde. Mezi tyto vlastnosti patří schopnost vést trpělivě a klidně rozhovor, umět a být připraven naslouchat, umět nespěchat na klientovu změnu, a hlavně se nevychloubat, nepředvádět a snažit se klienta přesvědčit, že toho víme více než on. Protože nevíme. Nikdy nemůžeme vědět více o klientovi, než náš klient.
Spolupráce. Poněvadž nejsme odborníky na život klienta, neumíme ani vyřešit jeho trápení. Naštěstí máme někoho, koho máme poblíž a kdo je toho schopen. Je to náš klient. Ten k nám ale přichází, logicky, z toho důvodu, že si myslím, že sám této změny schopen není. Vybíral ale ví, že pokud budeme mít s klientem dobrý vztah, bude klient chtít pracovat. Bude chtít pracovat s námi – neboli spolupracovat. Naším úkolem dle Vybírala není za každou cenu léčit2), dokonce bychom měli být schopni se umět neptat, a to vše v zájmu našeho klienta. Protože cílem terapie je přeci to, aby byl klient schopen vyřešit nejen své aktuální trápení, ale i to budoucí, svépomocí, bez asistence terapeuta.
Předpojatost. Terapie nemusí být vždy úspěšná, přesto se ale dají jisté věci eliminovat tak, abychom samotnému procesu terapie my, jakožto psychoterapeuti, takzvaně neházeli klacky pod nohy. Že bychom klienta neměli soudit, se zdá být samozřejmé. Přesto nám ale proces psychoterapie nabídnul několik omluv naší případné neschopnosti, obalil je odbornou hantýrkou a umožnil nám tak onálepkovat našeho klienta tak, abychom neměli špatný pocit z toho, že jsme dobře neodvedli naši práci. Vybíral tyto nástroje jmenuje a označuje je za přežitek. Vybíral vybral tři hlavní předpojatosti psychoterapeutů, kterými omlouvají neúspěch: „klient v odporu, klientovy obrany a žádosti o aktivnějšího terapeuta z důvodu nepřevzetí klientovy zodpovědnosti“.
Nevědění a dělání hloupého. Ve třech místech knihy Vybíral naráží na systemiku. Zmiňuje některé její nástroje a uvádí jejich výhody. Kromě bezpečného dialogu popsaného systemiky Seikkulou a Arnkilem vidí výhody zejména v otevřenosti a redukci předpojatosti skrze přístup Nevědění a chválí zdánlivě jednoduchou techniku Dělání hloupého. U posledního zmíněného nejde o žádné dehonestování psychoterapeutického postupu, nýbrž o soubor otázek, kterým předchází větná formulace ve stylu „není mi jasné / dost dobře nerozumím“ nebo opakující se „proč / dál“. Nezapomíná ani na Insoo Kim Berg a její lepší „připojování“ ke klientům pomocí užití jejich stylu jazyka a jejich konkrétních slov. K výše zmíněnému přidává ještě Derridovou a Růžičku a pomocí jejich výroků o jazykové transparentnosti terapeutů nadlehčeně kritizuje analytický přístup k terapii.
Přijímat, cenit, uznávat. Vybíral připomíná, že v úvodu terapie nejde zdaleka tak o získávání faktů a dalších informací, jakožto o nastolení bezpečnosti. Odmítá psychiatrické dotazování a tvrdí, že je mnohem důležitější nastolení pocitu bezpečí v rozhovoru. Tento pocit bezpečí a následnou užitečnost vedoucí k pomoci a změně podtrhuje nutností přijmout klienta takového, jaký je, v procesu terapie ho uvěřitelně a upřímně oceňovat a uznávat. Jen díky tomu lze rozvinout již zmiňovaný spolupracující vztah.
Slogany. Výčet sloganů, které Vybíral evidentně nemá moc v lásce je pestrý a zajímavý. Při jejich čtení můžeme cvičně zkoušet jednotlivá hesla přiřazovat k jednotlivým psychoterapeutickým modalitám a polemizovat o jejich pravém významu. Přesto je já považuji za potenciálně dobré a užitečné, pokud dodržíme nezbytnou podmínku. Slogan se dle mého názoru stává nefunkčním, pokud ho někomu nutíme, nebo pokud ho prezentujeme jako jakési dogma nebo univerzální pravdu. Terapeutické slogany mohou naopak fungovat, pokud je používáme jako jakousi naši vlastní vnitřní a nikde veřejně nepsanou připomínku toho, co bychom v praxi dělat chtěli, nebo naopak čeho bychom se chtěli vyvarovat. Jako příklad uvedu dvě hesla, která si v hlavě často připomínám: „nespravuj, co není rozbité“ a „terapie nemusí bolet“.
Jsem to já? Závěrem Vybíral velice trefně shrnuje přednosti, kterými by podle jeho názoru měl správný psychoterapeut oplývat a obráceně, které vlastnosti jsou u osobnosti psychoterapeuta nežádoucí. Ačkoliv několikrát zdůrazňuje, že se jedná pouze o jeho osobní názor, tak nejen že s ním souhlasím, ale dokonce si myslím, že by si toto shrnutí měli přečíst všichni ti, kteří uvažují o budoucí práci psychoterapeuta, kteří uvažují o studiu psychologie, nebo ti, kteří přemýšlejí, že by chtěli nastoupit do výcviku.

Poznámka závěrem. Přebal knihy a její název mě poprvé v životě donutil vytvořit nový novinový obal. Ne, protože bych se bál, že se kniha poškodí, nýbrž protože její název působí jako laciná „how to“ příručka. Její obsah je ale přesným opakem. Tuto knihu bych doporučil všem začínajícím pracovníkům pomocných profesí.

1) Vybíral v knize používá slovo „pacient“, které jsem se rozhodl nahradit slovem „klient“.
2) …terapie nemusí bolet a my nemusíme zpravovat, co není rozbité…

Celý článek
Umřít v klidu

("DYING WELL". A Case Demonstration of Solution Focused Brief Therapy. Insoo Kim Berg, M.S.S.W and Scott D. Miller, Ph.D.; Překlad Ivan a Lucie Úlehlovi, Písek srpen 1994)
Přepis rozhovoru uznávané psychoterapeutky Insoo Kim Berg, známé hlavně jako průkopnici krátké terapie zaměřené na řešení, slouží

skvěle jako demonstrace hlavních pilířů jejího psychoterapeutického stylu.
V první části rozhovoru se terapeutka a její reflektující tým, pozorujíc rozhovor takzvaně za zrcadlem, dozvídají obrysy situace, ve které se klientka nachází. Naschvál říkám obrysy, protože rozhovor elegantně a věcně plyne a terapeutka mistrně nechává klientku udávat správný směr konverzace. Než přikročím k jednotlivým strategiím využitým v této části rozhovoru, bude dobré se zastavit u tzv. otevírací části rozhovoru. Těžko říci, zda tomuto rozhovoru předcházelo nějaké setkání, kdy si klientka s terapeutkou vyměnily nějaké informace, případně bezprostředně před samotným sezením základní formality, každopádně zdánlivě neškodný dotaz na zaměstnání a ne nutně na problém, doprovázený další banální otázkou na to, zda bydlí sama a zda jí to vyhovuje, připravuje jakousi komfortní půdu pro klientku, protože terapeutka vlastně nereaguje na zdánlivě šokující klientčino povolání a díky nenátlakovému úvodu klientka sama přichází s prvním bodem svého problému a to, že se bojí umírání.
Klientka větu co větu přidává informace, které by pro mnohé terapeuty nebo pomocné pracovníky působily závažně a mohlo by se zdát, že stojí za hlubší probádání, Insoo Kim Berg ovšem brilantně nechává rozhovor plynout a za pomocí aktivního naslouchání, přitakávání a střídmého oceňování těch světlých míst klientčina vyprávění, která svědčí hlavně o její schopnosti zvládat extrémní situace, získává klientčinu důvěru a v relativně krátkém čase se dostává k dotazu, který má přiblížit, o jakou zakázku klientka stojí. První otázka, která hned jasně ukazuje klientce, že právě ona je zde v hlavní roli, je ta, kdy se Insoo ptá na to, co si klientka myslí, že by se v této hodině mělo stát. Klientka rozkrývá celkem širokou zakázku, kterou bude potřeba pro úspěšnou terapii ještě následně více specifikovat, přesto se ale dozvídáme, že klientka plánuje umírání a věci s ním spojené. I když má v představě, co by to všechno mělo obnášet, trochu zmatek, není se čemu divit, a proto Insoo nijak netlačí a doptává se lehce dál.
Pro upřesnění zakázky terapeutka užívá věty s otevřeným koncem. Díky tomu se dozvídáme, že klientka chce o svém životním počínání někomu říci a že samotné mluvení o tom, ji vlastně pomáhá. Insoo zde využívá otázky na změnu, aneb „co bude jinak, když…“ a nebojí se ptát formou „a co ještě“, díky čemuž se dozvídáme o další části zakázky, a to o tom „dát sbohem své mámě“. Dále terapeutka používá pro upřesnění otázku ve formě „hloupého dotazujícího se“ a chce to dovysvětlit. Díky tomuto se otevře téma rozporu mezi tím, co předchozí pomocní pracovníci říkali klientce, že má dělat, což je evidentně v rozporu s tím, jak to klientka cítí. Tato chvíle je zásadním zlomem v rozhovoru, protože se nově a opravdově rozhovor zaměřuje na to, že cesta ke spokojenosti klientky nepovede přes rady lidí zvenčí, ale přes přiznání si, co ona sama opravdu chce a co ji ve „finále“ opravdu navodí větší pocit klidu a útěchy.
Zakázka se více a více díky dalšímu aktivnímu naslouchání, přitakávání, zdravému oceňování a otázkám na představu určitých situací posunuje dál k tomu, že důležitým bodem je jakýmsi způsobem dát vědět o svých úspěších své matce, a naopak ignorovat rady ostatních a nespojovat se s bratry, což by zbytečně otevíralo Pandořinu skříňku, což je aktuálně v rozporu s pocitem navozování klidu.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že je ten správný čas se věnovat větší specifikaci zakázky, terapeutka naopak dává klientce prostor a raději rozhovor stáčí směrem ke klientčiným úspěchům a silným stránkám, které ji pomohly se nejen dožít dnešního dne, ale bojovat a vyhrát mnohé těžké životní zkoušky, jako například skoncování s drogami a osamostatnění. To vede k tomu, že si klientka začíná uvědomovat tyto pro ni zdánlivě běžné věci a aktivizuje v sobě zdroje síly pro zvládnutí dalších obtížných kroků.
Teprve nyní je správný čas na to se zeptat, co je potřeba udělat, aby, podle své předchozí zakázky, opravdu mohla zemřít v klidu. Další průlom přichází v momentě použití „kouzelné otázky“, kdy klientka najednou naprosto upřímně finalizuje svoji zakázku. Opravdu důležité pro ni je, dát sbohem lidem, na kterých ji záleží, a ne na lidech, kteří ji přivedli v životě nějaká utrpení. Cílem její cesty je nyní ujistit tyto přátele, že už nemusejí mít strach a že je opouští z vlastní vůle, plus, že matce bude vhodné napsat dopis a nevěnovat své zbývající síly nejisté cestě plné potenciálních starých šrámů. Zbytek rozhovoru se znovu soustředí na představu pozitivních scénářů, což klientce dodá pozitivní vhled do situace, leč se jedná pouze o stav „co by kdyby“.
Rozhovor končí souhrnem ujišťování a připomínání silných stránek klientky, kdy terapeutka často využívá prohlubovací otázky „a co ještě“. Klientka překvapeně přijímá oceňování a uznání terapeutky o tom, že je skutečně silnou osobností a, především, „dobrým člověkem“. Přichází chvíle na krátkou konverzaci mezi terapeutem a reflektujícím týmem a následně návrat. Terapeutka se vrací a pomocí vcelku na terapii dlouhého monologu reflektuje pozitivní postřehy týmu a vzkazuje jejich hluboký respekt k jejím úspěchům. Shrnuje, co všechno je dobré a co se jí povedlo. Zároveň připomíná, že právě ona – klientka je ta, která ví, co je pro ni dobré. Ujišťuje se, že klientka chce další setkání a znovu připomíná, že dnešní úspěch je díky klientčině vlastní práci.
V reflexi terapeutického rozhovoru klientka oceňuje právě nezabředávání do zdánlivě závažných, leč nepodstatných témat, klid a rozvahu terapeutky, snahu ji opravdu a upřímně vyslechnout. Terapeutka klientku také netlačila do žádných rozhodnutí, neradila a nenaváděla, a navíc klientku naopak oceňovala a připomínala její silné stránky, což pro klientku byla nová zkušenost.
Terapeutka ve své reflexi shrnuje svoji strategii a vysvětluje volbu svých někdy odvážných technik, které měly evidentní úspěch. Mezi ty hlavní patří „nenechat se polapit do problému“, „nalézt, jaký cíl má pacient a zůstat v jeho realitě“, otázka na zvládání, nalézání cílů pacienta a podpora v tom, co on sám chce; zázračné otázky a také přínos reflektujícího týmu. Zdůrazňuje především to, že terapeut by klienta nikdy neměl vidět jako oběť, ale jako „někoho s velmi silným základem a vlastní vůlí“. Další terapie by měla být podle terapeutky zaměřena na budoucnost a na její cestu ke klidnému umírání. Cílem je využít silných stránek klientky a přivést ji na cestu samostatného řešení podle vlastních existujících možností.

Ponaučení: „Nejde o to, co chce slyšet terapeut, ale o to, co chce říct klient.“

Celý článek
Jak být manželským terapeutem, i když neumíte nic

(Haley, Jay: "How to be a marriage therapist without knowing practically anything", ex: Journal of Marital and Family Therapy, Vol. 6, 1980, No. 4, s. 385-392. Překlad: MUDr. Eva Adamovská)

Ačkoliv jsem milovníkem vědecky podložených teorií, výzkumů a bádání, tak až díky tomuto článku, který svým tónem určitě dráždí každého pozorného čtenáře, jsem si uvědomil, pro jak moc „umělecký“ terapeutický styl jsem se rozhodl. Jay Haley, mimochodem jeden ze zakladatelů krátké rodinné terapie, si zde brilantně utahuje ze zkostnatělých analyticko-diagnostických směrů, kterým vyhovuje rutinně zabředávat do dlouholetých terapií a pro dovršení satirického efektu se sám staví do role rádce, který navádí, jak být právě tímto druhem „terapeuta – odmítače“. Hned v úvodu popichuje všechny nadšence pro moderní terapeutické proudy, když tyto druhy terapie nazývá „abnormálními“. A víte co? Ačkoliv se jedná o humornou nadsázku, tak já s tím pojmem ve vší vážnosti vlastně souhlasím.
Prvně, neuznávám pojem „normální“ a moc nevím, co znamená, ale pokud budeme vycházet z toho, že „abnormální“ terapie je jiná než ona jakási zastaralá a „normální“ terapie, tak pojem přijímám a považuji ho za slovo s pozitivní konotací. Zároveň mě těší, že zmiňuje novou generaci terapeutů, kteří se ve školách neučí, jak člověka změnit. A ačkoliv se jedná o nadsázku, tak nesouhlasím s tím, že by bylo nutné považovat tento fakt za věc špatnou. Naopak. Cílem našeho směru, systemiky, rozhodně není nikoho měnit, kontrolovat nebo ovládat, a proto je třeba z podobné věci udělat naopak přednost. Díky tomu, že terapeut tak trochu po Freudovsku přijme, že každý případ je jedinečný (ano s touto částí bez výhrad souhlasím), tak může ze své nepředpojatosti udělat svoji hlavní přednost. Ono takové přiznané „nevím“ bude totiž tou nejlepší prevencí před terapeutickou rutinou a zaslepeností.
Rozhodně se nechci dotknout skvělých analytiků, kteří odvádějí dobře svoji práci a mnoho lidí dokáží prointerpretovat ke štěstí, ale já bych si dovolil vypůjčit motto od Steva de Shazera, které mě stále vede k těm „abnormálnějším“ směrům, a to že: „Když chcete otevřít zamčené dveře, nepotřebujete podrobnou analýzu zámku, ale klíč, který do zámku pasuje.“. A přes to, že tento „mocking-stylový“ článek vypadá jako jedna velká humorná nadsázka, tak přesto pod rouškou zaručených rad, jak zatloukat a skrývat tyto zdánlivé nedostatky, nabízí mnoho osvědčených metod ze světa onoho terapeutického abnormálna.
Kupříkladu téma diskrétnosti má dva pohledy. Tím prvním je ochrana klienta a jeho soukromí, kdy bychom neměli jeho problémy vynášet bez jeho souhlasu za dveře naší pracovny, ale zároveň přichází pohled druhý, a tím je právě sdílení těchto problémů při supervizi, kdy druhý názor na probíraná témata může vést k lepšímu přístupu ke klientovi a tím pádem například k vyvolání situace, během které si klient sám a lépe dojde k tak kýžené změně, pokud tak znělo zadání jeho zakázky. Věřím, že síla supervize a dalších nástrojů, jako jsou například reflektující skupiny a semináře, na kterých jsou přístupy pravdivě a bez přikrášlení rozebírány, mohou vést pouze ke zlepšení terapeutických schopností.
Dovolím si zmínit ještě další cenné strategie, které zde tak humorně a někdy nepřímo zmiňuje. Ticho a aktivní naslouchání jsou ve správné míře podle mě jednou z nejsilnějších hybných sil v rukou terapeuta. A při správném použití vedou k vytvoření kvalitního propojení vztahu mezi terapeutem a jeho klientem. Protože klient ví, že ho někdo se zájmem poslouchá a je tam jen pro něj. Stejně tak je důležité doptávání a prohlubování formou chtění vědět více o zmíněné věci, případně zdánlivě otravného „a dál“. Protože to všechno nám může pomoci zaměřit se právě na to, co nám klient chce
říct, ne na to, co chceme slyšet my, terapeuti. Proto za nejtrefnější část článku považuji tu, kde autor tvrdí, že pokud se chceme vyhnout současným problémům, zabředněme do hloubání v minulosti. Netvrdím, že informace o minulosti nejsou důležité, tvrdím ale, že v každé situaci jsou informace různě relevantní a my nemusíme nutně spravovat to, co není rozbité, nebo vytahovat kostlivce ze skříně, kteří s klientovou zakázkou nemají nic společného.
Mezi další detekovatelné strategie využívané v moderní terapii může být výpis a pojmenování problému, zasazení problému do časového rámce a zaměření na to, kdy problém ještě nebyl problémem a co se právě změnilo (zde by se daly přidat, právě, na budoucnost zaměřené a mnou oblíbené kouzelné otázky); jako další třeba ujištění, že terapie, jakožto péče o duševní zdraví je rozhodně dobrá věc (část „První krůček jste udělali tím, že jste sem přišli, to je důležité“.), nebo právě ono připomenutí, že terapeut není expertem, nýbrž klient sám je expertem na svůj vlastní život. Vzhledem k našemu terapeutickému směru se hodí také zmínit odkaz na rodinné systémy, doptání na citovou hloubku prožívání problému, na předchozí zkušenosti s terapií nebo na někdy nevyhnutelné interpretace.
Jako speciální taktiky autor už skoro napřímo označuje moderními terapeuty oblíbené hry, jako například „Pomoz mi“, „Sochaření“ nebo na hraní rodinné sítě a vztahů mezi jednotlivými členy rodiny. Neopomene ani vhled a důležitost sebepochopení a zmiňuje, že se někdy stane, že problém přetrvá, jen už není problémem a klientovi jednoduše nevadí, což se dá označit jako moderní „rozpouštění problému“.
Co tedy plyne z toho, že terapeut bude okolo sebe šermovat těmito takříkajíc obrannými taktikami a klienta nijak nezmění? Že je to správně, protože právě díky těmto často improvizovaným postupům si klient najde právě tu svoji cestu, jak se vypořádat s jeho aktuálním problémem a, možná, ideálně, v budoucnu i s problémy dalšími. Proto bych si přál být právě takovým terapeutem, který se neohání tituly, ani někým, kdo si bude hrát na odborníka v oboru životů druhých, ale právě, po Shazerovsky, hledačem těch správných klíčů pro předložené zámky.

Matěj Horák, 6.2.2021

Celý článek
Etické zásady práce

Prohlášení o etických zásadách EAP 1

Evropská asociace pro psychoterapii (EAP),

PROHLÁŠENÍ O ETICKÝCH ZÁSADÁCH:

PREAMBULE:

Psychoterapeuti respektují důstojnost a hodnotu jednotlivce a usilují o zachování a ochranu základních lidských práv.

Průběžně rozvíjejí své poznatky o lidském chování, o tom, jak lidé rozumějí sami sobě a ostatním, a využívají tyto poznatky pro dobro lidí.

Při dosahování těchto cílů vynakládají veškeré úsilí k ochraně zájmů lidí, kteří vyhledávají jejich služby, jejich blízkých (není-li to v rozporu s potřebami klientů), a všech účastníků výzkumu, kteří se mohou stát zkoumanými objekty.

Psychoterapeuti respektují ostatní členy své profese a příbuzných oborů a dělají vše, co je v jejich silách a co není v rozporu se zájmy klientů pro to, aby poskytovali úplné informace a vzájemně se respektovali.

Své dovednosti používají pouze pro účely, jež jsou v souladu s těmito hodnotami a vědomě nedopustí jejich zneužití.

Psychoterapeuti požadují svobodu komunikace a dotazování a přijímají zodpovědnost, kterou tato svoboda vyžaduje: způsobilost, objektivitu při uplatňování dovedností a starost o nejlepší zájmy klientů, kolegů, studentů, účastníků výzkumu a členů společnosti.

Psychoterapeuti ve snaze dosáhnout těchto ideálů plně souhlasí s etickými zásadami v těchto oblastech:

  1. odpovědnost;
  2. kompetence;
  3. etické a právní normy;
  4. důvěrnost;
  5. zájmy klienta;
  6. profesní vztahy;
  7. veřejná prohlášení;
  8. diagnostické techniky;
  9. výzkum.

Psychoterapeuti plně spolupracují se svými profesními, národními a evropskými organizacemi a asociacemi a s Evropskou asociací pro psychoterapii (EAP) tím, že rychle a úplně reagují na dotazy a požadavky všech řádně ustanovených etických nebo profesních komisí těchto asociací nebo organizací, jichž jsou členy nebo k nimž patří.

Přijetí do seznamu evropského certifikátu pro psychoterapii (ECP) zavazuje psychoterapeuty k dodržování všech těchto zásad.

ZÁSADA 1. ODPOVĚDNOST

Obecná zásada: Při poskytování služeb dodržují psychoterapeuti nejvyšší standardy své profese. Přijímají odpovědnost za důsledky svého jednání a vynaloží veškeré úsilí, aby zabezpečili vhodné využití svých služeb.

Zásada 1.a: Jakožto praktici si psychoterapeuti uvědomují, že nesou velkou sociální

Prohlášení o etických zásadách EAP 2

zodpovědnost, neboť jejich doporučení a odborné jednání může ovlivnit životy druhých lidí. Jsou ostražití k osobním, společenským, organizačním, finančním a politickým situacím a tlakům a k vlivům prostředí, které by mohly vést ke zneužití jejich vlivu.

Zásada 1.b: Psychoterapeuti si se svými klienty předem objasní všechny záležitosti, které by se mohly týkat jejich společné práce. Vyhýbají se vztahům, které by mohly omezit jejich objektivitu nebo vést ke střetu zájmů.

Zásada 1.c: Psychoterapeuti jsou povinni pokusit se zabránit zkreslení, zneužití nebo zamlčení svých zjištění institucí nebo agenturou, která je zaměstnává.

Zásada 1.d: Jako členové národních nebo organizačních struktur zůstávají psychoterapeuti jako jednotlivci odpovědní nejvyšším normám své profese.

Zásada 1.e: Jako učitelé nebo lektoři si jsou psychoterapeuti vědomi své primární povinnosti pomáhat ostatním získávat znalosti a dovednosti. Udržují vysoké standardy vzdělání tím, že informace předkládají objektivně, plně a přesně.

Zásada 1.f: Jako výzkumníci přijímají psychoterapeuti odpovědnost za výběr výzkumných témat a metod použitých při výzkumu, analýze a zpracování výsledků. Své výzkumy plánují tak, aby minimalizovali možnost, že jejich závěry budou zavádějící. Poskytují důkladnou diskusi o omezené platnosti svých zjištění, obzvláště tam, kde se jejich práce dotýká sociální politiky, nebo kde by mohla být chápána na úkor lidí určitého věku, pohlaví, národnosti, socioekonomického zařazení nebo jiných sociálních skupin. Při publikování výsledků své práce nikdy nezamlčí nesouhlasící data a připouštějí existenci jiných hypotéz a vysvětlení svých nálezů. Psychoterapeuti přijímají uznání jen za práci, kterou skutečně vykonali. S příslušnými osobami a agenturami si předem vyjasní očekávání týkající se sdílení a využití získaných dat. Zásahy do prostředí, ze kterého jsou data sbírána, omezují na minimum.

Zásada 1.g: Jako supervizoři si jsou psychoterapeuti vědomi své primární povinnosti pomáhat ostatním rozvíjet znalosti a dovednosti. Zajišťují vysokou úroveň reflektivního učení.

ZÁSADA 2: KOMPETENCE

Obecná zásada: Všichni terapeuti sdílí odpovědnost za udržování vysoké úrovně kompetencí v zájmu veřejnosti a profese jako celku. Psychoterapeuti si jsou vědomí hranic své kompetence a mezí terapeutických technik. Poskytují pouze takové služby a používají pouze takové techniky, ke kterým je opravňuje výcvik a zkušenost. V těch oblastech, kde uznávané normy ještě neexistují, přijímají psychoterapeuti všechna opatření nezbytná k ochraně zájmů svých klientů. Sledují informace z oblasti zdravotnictví, vědy a své profese, které mají vztah ke službám, jež poskytují.

Zásada 2.a: Psychoterapeuti uvádějí svoji kvalifikaci, vzdělání, výcvik a zkušenosti přesně. Jako doklad svého vzdělání a odborného výcviku předkládají pouze ty tituly nebo kvalifikace získané v uznávaných vzdělávacích institucích nebo v těch, které uznává EAP.

Psychoterapeuti udržují kvalitu vlastní práce na takové úrovni, aby odpovídala minimálním profesním standardům EAP, kritériím příslušné Národní organizace udělujících certifikát (NAO) a příslušné Celoevropské akreditační organizace (EWAO) v jejich směru nebo metodě, pokud existují. Uznávají i další zdroje vzdělání, výcviku a zkušeností, které získali.

Zásada 2.b: Jako praktici a učitelé nebo lektoři vykonávají psychoterapeuti své povinnosti na základě pečlivé přípravy a soustředění tak, aby jejich práce byla na co nejvyšší úrovni a aby jejich sdělení byla přesná, plynulá a výstižná.

Prohlášení o etických zásadách EAP 3

Zásada 2.c: Psychoterapeuti si jsou vědomi potřeby neustálého vzdělávání a osobního rozvoje a jsou otevřeni novým pracovním postupům a změnám v očekáváních a hodnotách v čase.

Zásada 2.d Psychoterapeuti si jsou vědomi rozdílů mezi lidmi, které mohou být spojeny např. s věkem, pohlavím, socioekonomickým statusem a etnickým původem, nebo jsou dány speciálními potřebami těch, kteří by mohli být nějak specificky znevýhodněni. Měli by mít odpovídající výcvik, zkušenosti nebo možnost konzultace, aby těmto osobám zajistili vhodné a kompetentní služby.

Zásada 2.e: Psychoterapeuti, kteří jsou odpovědní za rozhodnutí týkající se jedinců nebo postupů na základě výsledků testů, rozumí principům psychologické nebo výchovné diagnostiky, problémům validizace a výzkumům s pomocí testů.

Zásada 2.f: Psychoterapeuti si uvědomují, že osobní problémy a konflikty mohou ovlivňovat jejich pracovní výkon. Proto se zdrží jakékoliv aktivity, při níž by jejich osobní problémy mohly vést k nedostatečnému výkonu nebo poškození klienta, kolegy, studenta nebo účastníka výzkumu. Jsou-li ve chvíli, kdy si uvědomí své osobní problémy, již do takové aktivity zapojeni, vyhledají kompetentní odbornou pomoc, aby zjistili, zdali mají svoje profesionální aktivity přerušit, ukončit, anebo omezit jejich rozsah.

Zásada 2.g: Psychoterapeuti, kteří se pouští do činnosti v nové oblasti, se ujistí, že splnili veškerý trénink a profesní požadavky související s touto novou činností, a to dříve, než ji začnou praktikovat, a také že jejich působení v této nové oblasti je na nejvyšší možné úrovni. Ujistí se, že nedochází k směšování, záměně nebo konfliktu s žádnou již probíhající činností.

ZÁSADA 3: ETICKÉ A PRÁVNÍ NORMY

Obecná zásada: Morální a etické zásady chování psychoterapeutů jsou stejnou měrou jejich osobní záležitostí jako pro jakéhokoliv jiného občana, s výjimkou případů, kdy by mohly ohrozit plnění pracovních povinností nebo snížit důvěru veřejnosti v psychoterapii a psychoterapeuty. Co se vlastního chování týče, jsou psychoterapeuti citliví k převažujícím společenským normám a k možnému dopadu, který může dodržování nebo narušování těchto norem mít na jejich výkon jako psychoterapeutů. Psychoterapeuti si jsou rovněž vědomi možného dopadu svého chování na veřejnosti na možnosti kolegů vykonávat své pracovní povinnosti.

Zásada 3.a: Ve své profesi jednají psychoterapeuti v souladu se zásadami EAP, svých NAO a s normami a pravidly svého institutu či asociace vztahujícími se k praxi. Psychoterapeuti rovněž dodržují příslušné vládní zákony a předpisy. Pokud jsou evropské, národní, krajské, organizační nebo instituční zákony, předpisy nebo postupy v rozporu s EAP, s NAO nebo s předpisy a normami asociací a institutů, oznámí psychoterapeuti svůj závazek vůči EAP, NAO a předpisům a normám svých institutů a asociací a pokud možno se snaží rozpor vyřešit. Jako profesionálové se soustředí na rozvoj takových právních a dalších podobných předpisů, které nejlépe slouží zájmu veřejnosti, a usilují o změnu existujících předpisů, které veřejnému zájmu neslouží.

Zásada 3.b: Jako zaměstnanci nebo zaměstnavatelé se psychoterapeuti nezapojují do nehumánních praktik nebo takových praktik, které vedou k nezákonným nebo neospravedlnitelným činům, a ani je netolerují. Tyto praktiky zahrnují mimo jiné postupy založené na posuzování lidí na základě rasy, handicapu, věku, pohlaví, sexuální orientace, náboženského vyznání nebo národního původu při provozování praxe, při náboru, povyšování nebo při odborném výcviku.

Zásada 3.c: Ve svých profesních rolích se psychoterapeuti vyhýbají jakékoli činnosti, která porušuje nebo omezuje lidská, zákonná nebo občanská práva klientů či jiných osob, kterých by se mohla činnost dotýkat.

Prohlášení o etických zásadách EAP 4

Zásada 3.d: Jako praktici, učitelé, lektoři a výzkumníci si jsou psychoterapeuti vědomi skutečnosti, že jejich osobní hodnoty mohou ovlivnit jejich komunikaci, používání technik, výběr a prezentaci názorů, materiálů a povahu nebo provádění výzkumů. Setkají-li se s odlišným názorem, uznávají a respektují rozdílné postoje a individuální pocity, které mohou klienti, studenti, účastníci výcviku nebo pokusné osoby na tyto záležitosti mít.

Prohlášení o etických zásadách: AGM červenec 2002 strana 4 ZÁSADA 4. DŮVĚRNOST

Obecná zásada: Primární povinností psychoterapeutů je respektovat důvěrnost informací získaných od osob v průběhu své psychoterapeutické práce. Ostatním tyto informace sdělují pouze se souhlasem dané osoby (nebo jejího zákonného zástupce), s výjimkou těch neobvyklých případů, kdy by nesdělení informace pravděpodobně uvedlo danou osobu nebo jiné osoby do nebezpečí. Psychoterapeuti informují své klienty o právních hranicích důvěrnosti. Za normálních okolností by měl být souhlas s odhalením informace získán od dotyčné osoby písemně.

Zásada 4.a: Informace získané v klinických nebo poradenských vztazích nebo data týkající se hodnocení dětí, studentů, zaměstnanců a ostatních jsou diskutovány pouze z profesních důvodů a pouze s osobami, kterých se daný případ týká. V písemné i ústní formě uvádějí pouze data přímo se vztahující k účelu hodnocení či doporučení a vynakládají veškeré úsilí, aby se zabránilo nepřiměřenému zásahu do soukromí.

Zásada 4.b: Psychoterapeuti, kteří uvádějí osobní informace získané při výkonu povolání ve svých písemných pracích, přednáškách nebo je jinak prezentují veřejnosti, k tomu musí buď mít odpovídající předchozí souhlas, nebo vhodným způsobem zamlčet všechny údaje, které by mohly vést k identifikaci osoby.

Zásada 4.c: Psychoterapeuti učiní opatření pro zachování důvěrnosti při uchovávání a likvidaci záznamů, a také v případě jejich vlastní nedostupnosti.

Zásada 4.d: Při práci s nezletilými nebo s osobami neschopnými udělit dobrovolný informovaný souhlas, kladou psychoterapeuti zvláštní důraz na ochranu zájmů těchto osob a spolupracují a informují ostatní osoby, kterých se situace týká.

ZÁSADA 5: ZÁJMY KLIENTA

Obecná zásada: Psychoterapeuti respektují integritu a chrání zájmy lidí a skupin, se kterými pracují. Dojde-li ke střetu zájmů mezi institucemi zaměstnávajícími psychoterapeuta a klienta, objasní psychoterapeuti povahu a směřování svých povinností a odpovědnosti a informují obě strany o svých závazcích. Psychoterapeuti plně informují klienty o smyslu a povaze každého hodnocení, léčby, vzdělávacího nebo výcvikového procesu a otevřeně upozorní, že klienti, studenti, účastníci výcviku a výzkumu mají v rozhodnutí o své účasti možnost svobodné volby. Nucení lidí k účasti nebo trvání na dalším využívání služeb je neetické.

Zásada 5.a: Psychoterapeuti si jsou neustále vědomi svých vlastních potřeb a své potenciálně vlivné pozice vůči osobám, jakými jsou klienti, studenti, účastníci výcviku a výzkumu a podřízení. Předcházejí zneužití důvěry a závislosti těchto osob. Psychoterapeuti udělají vše pro to, aby zamezili duálním vztahům, které by mohly negativně ovlivnit jejich profesionální úsudek nebo zvýšit riziko zneužití. Příkladem takových duálních vztahů může být mimo jiné léčba nebo výzkum zaměstnanců, studentů, supervizorů, blízkých přátel nebo příbuzných. Sexuální vztahy s kýmkoliv z klientů, studentů, účastníků výzkumu či zkoumaných osob jsou neetické.

Zásada 5.b: Jestliže psychoterapeut souhlasí s poskytnutím svých služeb na žádost třetí strany,

Prohlášení o etických zásadách EAP 5

přebírá na sebe tímto odpovědnost objasnit všem zúčastněným stranám povahu vzájemných vztahů.

Zásada 5.c: V případech, kdy organizace požaduje od psychoterapeutů porušení těchto nebo jakýchkoliv jiných etických zásad, psychoterapeuti objasní vzniklý rozpor mezi požadavky a zásadami. Informují všechny zúčastněné strany o svých etických povinnostech vyplývajících z jejich povolání a zachovají se přiměřeným způsobem.

Zásada 5.d: Psychoterapeuti předem plánují finanční stránku věci tak, aby ochránili nejlepší zájmy svých klientů, studentů, účastníků výcviku nebo výzkumu a aby byly finanční podmínky všem srozumitelné. Nedávají ani nepřijímají odměny za doporučení klienta do odborné psychoterapeutické péče. Část svých služeb poskytují zdarma nebo jen za nepatrnou finanční odměnu.

Zásada 5.e: Psychoterapeuti ukončí klinický či poradenský vztah ihned, jakmile začne být zřejmé, že pro klienta není přínosný, nebo jakmile o to klient sám požádá. Klientovi nabídnou pomoc při hledání jiných zdrojů pomoci.

Prohlášení o etických zásadách: AGM červenec 2002 strana 5

ZÁSADA 6: PROFESNÍ VZTAHY

Obecná zásada: Psychoterapeuti jednají s ohledem na potřeby, odlišné kompetence a povinnosti svých kolegů psychoterapeutů, psychologů, lékařů a pracovníků jiných profesí. Respektují práva a povinnosti institucí nebo organizací, se kterými jsou tito kolegové provázáni.

Zásada 6.a: Psychoterapeuti znají oblasti kompetence příbuzných profesí. Plně využívají všechny odborné, technické a administrativní zdroje, které nejlépe poslouží zájmu klienta. Absence formálních vztahů s pracovníky jiných profesí nezbavuje psychoterapeuty odpovědnosti zabezpečit klientům ty nejlepší možné služby, ani je to nezbavuje povinnosti být předvídaví, pečliví a taktní při vyhledávání potřebné doplňkové nebo alternativní pomoci.

Zásada 6.b: Psychoterapeuti znají a berou v úvahu tradice a postupy ostatních profesních skupin, se kterými spolupracují. Jestliže jsou klientovi poskytovány podobné služby od jiného odborníka, psychoterapeut pečlivě posoudí tento profesní vztah a postupuje pozorně a citlivě vůči léčebným záležitostem i celkovému zájmu klienta. Psychoterapeut tyto otázky s klientem projedná, aby se minimalizovalo riziko nedorozumění a konfliktu a pokud možno se snaží s ostatními zúčastněnými profesionály zachovat jasný vztah, na kterém se dohodnou.

Zásada 6.c: Psychoterapeuti, kteří zaměstnávají nebo dohlížejí na jiné odborníky nebo odborníky ve výcviku, přijímají povinnost usnadnit další profesní vývoj těchto jedinců a podniknou kroky k zajištění jejich způsobilosti. Poskytují odpovídající pracovní podmínky, pravidelné hodnocení, konstruktivní konzultace a možnost získávat zkušenosti.

Zásada 6.d: Psychoterapeuti sexuálně ani jinak nezneužívají svůj profesní vztah s klienty, supervidovanými kolegy, studenty, zaměstnanci nebo účastníky výzkumu. Psychoterapeuti nepřehlížejí ani se nezapojují do sexuálního obtěžování. Sexuální obtěžování je definováno jako příjemcem nevyžádané chování, záměrné nebo opakované poznámky, gesta či fyzický kontakt sexuální povahy.

Zásada 6.e: Jestliže je psychoterapeutovi známo porušení etických norem jiným psychoterapeutem, pak, je-li to vhodné, snaží se tento problém neformálně vyřešit tím, že na toto chování dotyčného psychoterapeuta upozorní. Jestliže je tento prohřešek pouze malý a/nebo se zdá být výsledkem nedostatku citlivosti, znalosti nebo zkušenosti, je takovéto neformální řešení obvykle vhodné. Tyto neformální snahy musí být podniknuty citlivě s

Prohlášení o etických zásadách EAP 6

ohledem na právo na důvěrnost všech zúčastněných. Pokud se nezdá, že by přestupek mohl být napraven pouze neformální cestou nebo je vážnější povahy, psychoterapeuti na to upozorní příslušnou instituci, asociaci nebo výbor zabývající se profesní etikou a chováním.

Zásada 6.f: Publikační zásluha je přiznána těm, kteří do publikace přispěli, úměrně rozsahu jejich odborného příspěvku. Významné příspěvky odborné povahy, které pro společný projekt vytvořilo několik osob, se posuzují jako spoluautorství s osobou, která poskytla zásadní příspěvek uvedený jako první. Drobné příspěvky odborné povahy a rozsáhlejší administrativní nebo podobná neodborná pomoc mohou být uvedeny jako poznámky pod čarou nebo v úvodu díla. Odkazy ve formě citací v textu se týkají publikovaného i nepublikovaného materiálu, který přímo ovlivnil výzkum či studii. Psychoterapeuti, kteří sestavují a upravují cizí materiál k publikaci, zveřejňují tento materiál pod jmény původních autorů a tam, kde je to vhodné, uvedou své jméno jakožto editora. Všem přispěvatelům jsou připsány zásluhy a jsou jmenovitě uvedeni.

Zásada 6.g: Při provádění výzkumu v institucích a organizacích si psychoterapeuti zajistí příslušné oprávnění k provedení tohoto výzkumu. Jsou si vědomi svých závazků vůči budoucím výzkumným pracovníkům a zajistí, že hostitelské instituce obdrží adekvátní informace o výzkumu a dostatečné uznání za své zásluhy.
Prohlášení o etických zásadách: AGM červenec 2002 strana 6

ZÁSADA 7: VEŘEJNÁ PROHLÁŠENÍ

Obecná zásada: Veřejná prohlášení, oznámení o poskytovaných službách, reklama a propagační aktivity psychoterapeutů slouží k tomu, aby si veřejnost mohla vytvořit informované názory a měla možnost volby. Psychoterapeuti přesně a objektivně uvádějí svoji profesní kvalifikaci, členství a funkce, a také uvádějí tyto informace o institucích nebo organizacích, se kterými mohou být spojováni a kterých se tato prohlášení týkají. Ve veřejných prohlášeních, kde psychoterapeuti poskytují psychoterapeutické informace, odborné názory nebo informace o dostupnosti jednotlivých technik, produktů, publikací a služeb, zakládají svá tvrzení na obecně přijatelných zjištěních a technikách, plně přitom uznávají jejich meze a připouštějí pochybnosti o nich.

Zásada 7.a: Při oznamování nebo propagaci odborných služeb mohou psychoterapeuti pro popis poskytovatele a poskytovaných služeb uvést následující informace: jméno, nejvyšší dosažený stupeň vzdělání nebo osvědčení o výcviku od akreditované instituce, datum, typ, diplom ECP, členství v psychoterapeutických organizacích a profesně relevantních nebo příbuzných subjektech, adresu, telefonní číslo, úřední hodiny, stručný výčet typů nabízených psychologických služeb a přiměřené informace o poplatcích, znalosti cizích jazyků, vztahu k pojištění nebo platbám třetí strany a další stručné a vhodné informace. Dodatečné relevantní nebo pro zákazníka důležité informace mohou být zahrnuty pouze, pokud to není v rozporu s ostatními body těchto etických zásad.

Zásada 7.b: Při oznamování nebo propagaci psychoterapeutických služeb nebo publikací psychoterapeuti nepopisují své vztahy k žádné organizaci takovým způsobem, který by klamně vyvolával dojem, že je tato organizace sponzoruje nebo mu poskytla certifikaci. Jako konkrétní příklad lze uvést, že psychoterapeuti neuvádějí evropskou či národní registraci nebo členství v jiné instituci či asociaci způsobem, který by naznačoval, že toto členství automaticky znamená specializovanou odbornou způsobilost nebo kvalifikaci. Veřejným prohlášením se mimo jiné myslí komunikace prostřednictvím periodik, knih, seznamů, adresářů, internetu, televize, rádia nebo filmů. Neobsahují (i) nepravdivá, podvodná, zavádějící, klamná nebo nepoctivá prohlášení, (ii) chybná vysvětlení skutečnosti nebo prohlášení vedoucí pravděpodobně ke zkreslení, protože v daném kontextu se jedná jen o částečné odhalení podstatných faktů, (iii) potvrzení kvality psychoterapeutických služeb nebo jejich výsledků od pacienta, (iv) prohlášení mající v úmyslu nebo pravděpodobně vytvářející falešná nebo neoprávněná

Prohlášení o etických zásadách EAP 7

očekávání příznivých výsledků, (v) prohlášení vytvářející dojem, že schopnosti terapeuta jsou neobvyklé, jedinečné nebo je nelze jinde nalézt, (vi) prohlášení záměrně mířená nebo pravděpodobně se obracející na klientovy obavy, úzkosti nebo emoce týkající se možných špatných následků, plynoucích z nevyužití nabízených služeb, (vii) prohlášení týkající potřebnosti nabízených služeb ve srovnání s jinými, (viii) prohlášení přímo oslovující jednotlivé klienty.

7.c: Psychoterapeuti se nijak neodvděčují ani neposkytují nic hodnotného zástupcům tisku, rozhlasu, televize nebo jiného komunikačního média, v očekávání nebo na oplátku za profesní publicitu. Placená inzerce musí být jako taková označená, pakliže to není zřejmé z kontextu. Pokud se jedná o sdělení veřejnosti prostřednictvím rozhlasu nebo televize, je inzerce nahrána předem a autorizována psychoterapeutem k vysílání. Kopie reklam a záznamů vysílání jsou psychoterapeutem uchovávány.

Zásada 7.d: Oznámení či inzerce “skupin osobního růstu”, sezení speciálních zájmových skupin, kursů, seminářů, výcviků a organizací poskytují jasné sdělení o účelu a srozumitelný popis poskytovaných zážitků nebo výcviku. Vzdělání, výcvik a zkušenosti lektorů jsou přiměřeně specifikovány a je možno se o nich dozvědět před zahájením skupiny, výcvikového kursu či jiných poskytovaných služeb. Zřetelný údaj o poplatcích a jiných smluvních důsledcích je rovněž k dispozici před zahájením.

Zásada 7.e: Psychoterapeuti podílející se na rozvoji nebo propagaci psychoterapeutických technik, produktů, knih a dalších věcí nabízených pro komerční účely vyvíjejí přiměřené úsilí na to, aby oznámení a inzerce byly uváděny profesionálním, vědecky přijatelným, etickým a přesně informujícím způsobem.
Prohlášení o etických zásadách: AGM červenec 2002 strana 7

Zásada 7.f: Psychoterapeuti se pro osobní zisk nepodílejí na komerčních oznámeních a inzerci, doporučující veřejnosti koupi nebo používání soukromých nebo jednotlivých produktů či služeb, pokud je jejich účast založena pouze na tom, že jsou psychoterapeuti.

Zásada 7.g: Psychoterapeuti prezentují vědeckost a umění psychoterapie a nabízejí svoje služby, produkty a publikace poctivě a přesně, vyhýbají se dezinterpretacím způsobeným senzacechtivostí, přeháněním nebo povrchností. Psychoterapeuti se řídí svojí základní povinností pomáhat veřejnosti vytvářet si informované soudy, názory a rozhodnutí.

Zásada 7.h: Jako učitelé musí psychoterapeuti zajistit, že údaje v katalozích a nabídkách kursů jsou přesné a nezavádějící, hlavně co se týče obsahu kursu, pravidel hodnocení a povahy zážitků.

Oznámení, letáky či inzerce nabízející workshopy, semináře nebo jiné vzdělávací programy přesně specifikují publikum, pro které jsou programy určeny, dále vstupní požadavky, vzdělávací cíle a povahu použitých materiálů. Tato oznámení také přesně uvádějí vzdělání, výcvik a zkušenosti psychoterapeutů, kteří program prezentují, a všechny informace o poplatcích.

Zásada 7.i: Jsou-li při náboru účastníků výzkumu nabízeny na oplátku klinické nebo jiné profesionální služby, musí být v příslušném oznámení či v inzerci zároveň uveden druh těchto služeb a poplatky nebo jiné povinnosti, na které bude muset účastník výzkumu přistoupit.

Zásada 7.j: Psychoterapeut přijímá povinnost uvádět na pravou míru prohlášení jiných, kteří prezentují jeho profesionální psychoterapeutickou kvalifikaci nebo spojení s produkty či službami způsobem, který je v rozporu s těmito zásadami.

Zásada 7.k: Individuální diagnostické nebo terapeutické služby jsou poskytovány pouze v kontextu profesionálního psychoterapeutického vztahu. Dává-li psychoterapeut rady na

Prohlášení o etických zásadách EAP 8

veřejných přednáškách, v novinách nebo článcích v časopisech, v rozhlasových nebo televizních pořadech, v poštovních zásilkách nebo podobných médiích, využívá při tom nejnovější data a poznatky a svůj nejlepší profesionální úsudek.

Zásada 7.l: Produkty, které jsou popisovány nebo prezentovány na veřejných přednáškách, v novinách nebo článcích v časopisech, rozhlasových nebo televizních pořadech, v poštovních zásilkách nebo podobných médiích, splňují stejné uznávané normy, jaké existují pro produkty použité v kontextu profesního vztahu.

ZÁSADA 8: DIAGNOSTICKÉ TECHNIKY

Obecná zásada: Při vývoji, publikování a využívání psychoterapeutických nebo psychologických diagnostických technik psychoterapeuti usilují o prosazování nejlepších zájmů a prospěchu klienta. Výsledky chrání před zneužitím. Respektují právo klienta znát výsledky, učiněné interpretace a základy, ze kterých vychází jejich závěry a doporučení. Psychoterapeuti v mezích zákona vyvinou veškeré úsilí, aby testy a ostatní diagnostické techniky zůstaly v bezpečí. Snaží se zajistit, aby i ostatní využívali diagnostické techniky vhodným způsobem.

Zásada 8.a: Při používání diagnostických technik psychoterapeuti respektují právo klienta na plné vysvětlení povahy a účelu těchto technik, a to způsobem, který je pro klienta srozumitelný, nebyla-li z tohoto pravidla učiněna předem dohodnutá výjimka. Poskytují-li vysvětlení jiní, psychoterapeut musí ustanovit postup, který zajistí správnost tohoto vysvětlení.

Zásada 8.b: Psychoterapeuti odpovědní za vývoj a standardizaci psychologických testů a jiných hodnotících technik využívají zavedené vědecké postupy a přihlížejí k příslušným normám EAP, národním normám a normám dané instituce či organizace.

Zásada 8.c: Při sdělování výsledků hodnocení psychoterapeuti uvedou všechny existující výhrady, které se týkají jejich platnosti a spolehlivosti vzhledem k okolnostem při testování nebo nepřiměřenosti norem pro testovaného člověka. Prohlášení o etických zásadách: AGM červenec 2002 strana 8

Psychoterapeuti usilují o to, aby výsledky hodnocení a jejich interpretace zneužily jiné osoby.

Zásada 8.d: Psychoterapeuti si jsou vědomi toho, že výsledky hodnocení mohou časem zastarat a že nepodávají úplný obraz zkoumaného člověka. Snaží se všemi způsoby zabránit a předejít zneužití zastaralých nebo neúplných hodnocení.

Zásada 8.e: Psychoterapeuti, kteří nabízejí testování a interpretaci testů, jsou schopni poskytnout příslušné důkazy o validitě programů a postupů použitých k interpretaci. Veřejné interpretační služby jsou možné jako nabídka konzultací mezi odborníky. Psychoterapeuti udělají vše pro to, aby zamezili zneužití hodnotících zpráv.

Zásada 8.f: Psychoterapeuti při svém působení jako učitelé, patroni nebo supervizoři nepodněcují ani nepodporují používání psychoterapeutických nebo psychologických diagnostických technik lidmi bez příslušného výcviku nebo kvalifikace.

ZÁSADA 9: VÝZKUM

Obecná zásada: Rozhodnutí provést výzkum spočívá na uváženém rozhodnutí každého psychoterapeuta o tom, jak nejvíce prospět humanitním vědám a blahu lidí. Po rozhodnutí o provedení výzkumu psychoterapeut zvažuje různé možnosti, jak lze energii a zdroje výzkumu investovat. Na základě této úvahy psychoterapeut vede výzkum s ohledem na důstojnost a prospěch účastníků, a má na vědomí předpisy a profesní normy týkající se vedení výzkumu s lidskými účastníky.

Prohlášení o etických zásadách EAP 9

Zásada 9.a: Při plánování studie má psychoterapeut, který vede výzkum (výzkumník), odpovědnost za pečlivé zvážení etické přijatelnosti výzkumu. Do té míry, v jaké by zvážení vědeckých a lidských hodnot směřovalo ke kompromisu u jakékoli zásady, bere na sebe výzkumník odpovídajícím způsobem závažnou povinnost vyhledat etickou radu a zajišťuje nezbytné záruky na ochranu práv lidských účastníků.

Zásada 9.b: Zvážení, zda účastník plánované studie bude “osobou ohroženou” nebo “osobou minimálně ohroženou” podle uznávaných standardů, je prvořadou etickou otázkou výzkumníka.

Zásada 9.c: Výzkumník je vždy odpovědný za zajištění etického zacházení ve výzkumu. Výzkumník je rovněž odpovědný za etické zacházení s účastníky výzkumu ze strany spolupracovníků, asistentů, studentů a zaměstnanců, kteří však všichni mají podobné závazky.

Zásada 9.d: S výjimkou výzkumu s minimálním rizikem učiní výzkumník jasnou a čestnou dohodu s účastníky výzkumu, která předchází jejich účasti a která ujasňuje závazky a povinnosti každého. Výzkumník je povinen dodržet všechny sliby a závazky vyplývající z této dohody. Výzkumník informuje účastníky o všech aspektech výzkumu, o nichž se lze domnívat, že by mohly mít vliv na ochotu k účasti a vysvětluje všechny ostatní aspekty výzkumu, na které se účastníci dotazují. Neodhalení všech aspektů před získáním informovaného souhlasu vyžaduje dodatečné záruky k ochraně prospěchu a důstojnosti účastníků výzkumu. Výzkumy s dětmi nebo s účastníky, kteří mají postižení, jež by mohlo omezit pochopení a/nebo dorozumívání, vyžadují zvláštní postupy ochrany.

Zásada 9.e: Metodické požadavky studie mohou vyžadovat utajování nebo klamání. Před provedením takové studie má výzkumník zvláštní odpovědnost (i) určit, zda použití takových metod je ospravedlnitelné předpokládanými vědeckými, výchovnými či jinak vyplývajícími hodnotami; (ii) určit, zda nejsou k dispozici jiné postupy, které nevyužívají utajování či klamání;

(iii) zabezpečit, že účastníkům bude poskytnuto dostatečné vysvětlení co nejdříve. O těchto technikách se předpokládá, že nebudou používány.

Zásada 9.f: Výzkumník respektuje svobodu jednotlivce kdykoliv odmítnout účast či vystoupit

z výzkumu. Prohlášení o etických zásadách: AGM červenec 2002 strana 9

Povinnost ochraňovat tuto svobodu vyžaduje pečlivé promyšlení a zvážení v okamžiku, kdy je výzkumník v pozici autority nebo má vliv na účastníka. Taková pozice autority mimo jiné zahrnuje situace, ve kterých je účast na výzkumu vyžadována jako součást pracovního poměru nebo ve kterých je účastníkem student, klient nebo zaměstnanec výzkumníka. Práva jedince jsou nadřazena potřebě výzkumníka dokončit výzkum.

Zásada 9.g: Výzkumník chrání účastníka před fyzickou a duševní nepohodou, újmou či nebezpečím, které mohou vzniknout v důsledku výzkumných postupů. Pokud existuje ohrožení takovými následky, výzkumník o této skutečnosti účastníka informuje. Výzkumné postupy, které pravděpodobně způsobí vážnou či déletrvající újmu účastníkovi nejsou používány, s výjimkou případů, kdy by jejich nepoužitím byl účastník vystaven většímu ohrožení nebo pokud má výzkum potenciálně velký přínos a byl získán dobrovolný a plně informovaný souhlas od všech účastníků. Účastník by měl být o postupech informován proto, aby se mohl s výzkumníkem spojit v přiměřené době následující po výzkumu, ve které by mohl nastat stres, případná újma nebo otázky a obavy spojené s výzkumem. Souhlas získaný od účastníků neomezuje jejich zákonná práva ani nesnižuje výzkumníkovu zákonnou odpovědnost.

Zásada 9.h: Po shromáždění dat poskytne výzkumník účastníkovi informace o podstatě studie a pokusí se vyvrátit mylné představy, které mohly vzniknout. V případech, kdy vědecké, či humánní hodnoty ospravedlňují pozdržení či zatajení této informace na sebe výzkumník bere zvláštní odpovědnost za sledování výzkumu a za ujištění, že účastníkům nehrozí žádné škodlivé následky.

Prohlášení o etických zásadách EAP 10

Zásada 9.i: Pokud výzkumné postupy vedou k nežádoucím následkům pro jednotlivého účastníka, nese výzkumník odpovědnost za odhalení a odstranění nebo nápravu těchto následků, a to včetně dlouhodobých následků.

Zásada 9.j: Informace o účastníkovi získané během výzkumu jsou důvěrné, pokud nebylo předem dohodnuto jinak. Pokud existuje možnost, že by přístup k těmto informacím získali jiní lidé, je tato možnost včetně způsobu ochrany důvěrnosti vysvětlena účastníkovi v rámci postupu pro získání informovaného souhlasu.


Evropská asociace pro psychoterapii (EAP)

Vídeň, červenec 2002

Revidovaná verze odhlasovaná v Bělehradě, říjen 2018

Celý článek
× VŠECHNY ČLÁNKY SI PŘEČTĚTE ZDE  ×

Kontakt

Tř. ČSA 287, 2. patro
500 03, Hradec Králové 3

Napište mi zprávu!

    Vzdělání

    • 2009 - 2013 - První soukromé jazykové gymnázium Hradec Králové
    • 2012 - Dosažení C1 certifikace z anglického jazyka
    • 2013 - 2015 - UHK Filologie, Cizí jazyky pro cestovní ruch (Aj, Rj)
    • 2016 - 2020 - UHK - Anglický jazyk (katedra pedagogiky a psychologie) Mgr.
    • 2016 - 2020 - UHK - Etika (katedra pedagogiky a psychologie) Mgr.
    • 2018 - 2020 - Aplikovaná výzkumná činnost pod záštitou UHK (garant doc. PhDr. Pavel Vacek, Ph.D., Psychologie morálky, Bulvarizace médií, Rozvoj kritického myšlení, Demokracie a totalita v očích dospívajících)
    • 2020 - současnost - Komplexní psychoterapeutický výcvik v G-I institutu - Umění terapie (výcvik v systemické psychoterapii, pod vedením garanta Ivana Úlehly)
    Psychoterapeut ve výcviku
    homeheartenvelopebookuserpushpinsmartphonesmilequestion-circle