Cecchin – Mít předsudky k předsudkům & Kybernetika předsudků v psychoterapeutické praxi
(1. SODERLUND, John. Prejudiced about prejudice: An interview with Gianfranco Cecchin [online]. 1 [cit. 2022-08-12]. Dostupné zde;
2. CECCHIN, Cianfranco a Ivan ÚLEHLA. Kybernetika předsudků v psychoterapeutické praxi. Studovna G-I [online]. [cit. 2022-08-12]. Dostupné zde
3. VACEK, Pavel. Pedagogická psychologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2017. ISBN 978-80-7435-684-1.)
Úvod
Dnešní práci jsem se rozhodl neobvykle rozdělit na tři části. Jelikož jsem zjistil, že mé příspěvky, které zveřejňuji mimo jiné na svých stránkách, čtou klienti nebo i kolegové terapeuti z jiných výcviků a psychoterapeutických modalit, rozdělím esej tak, aby si z něj každý vzal to, co potřebuje. V první části se připojím k Cecchinově výzvě k terapeutům, ve druhé části stručně vypíchnu myšlenky, které mě v rozhovoru s Cechinem a v jeho knize Kybernetika předsudků zaujaly, a poslední třetí část věnuji svému praktickému vypořádání se s předsudky v psychoterapeutické praxi pomocí teorie doc. Vacka.
Část I. – Výzva
Cecchin ve své knize Kybernetika předsudků přináší silnou výzvu k terapeutické komunitě, kterou se pokusím shrnout do několika stručných bodů. Rád bych poznamenal, že je mi tato výzva nadmíru sympatická a že se k ní připojuji. Pokud to bude možné, pokusím se výzvu šířit mezi terapeutickou komunitu dál. Zde jsou shrnující body výzvy:
- Buďme ochotni zpochybňovat naši terapeutickou jistotu a pýchu, abychom mohli neustále reflektovat naše předsudky.
- Zvyšme poctivost naší profese tím, že přiznáme, co terapeuticky uctíváme, jak co děláme a přestaňme to skrývat.
- Přiznejme, že neexistuje žádná elitní skupina zvaná „terapeuti“, kteří vědí něco, co ostatní nevědí.
- Nebojme se být hravější, zaujatí estetikou, ochotni překročit vlastnoručně vztyčené hranice k vytvoření našeho osobitého směru a nebuďme přehnaně pravověrní (přehnaná pravověrnost může vést k pasivitě a ochromení tvůrčího ducha).
- Nezajímejme se v klientově výkladu tolik o hledání pravdy a věrohodnosti, ale raději o vztah mezi (jeho/mými/našimi) předsudky.
- Nebojme se dekonstruovat naši terapeutickou víru a přikročit k POSTIDEOLOGICKÉ ORIENTACI V PSYCHOTERAPII.
Část II. – Co si z Cecchina odnáším
Brýle, skrze které se díváme (analytické, kognitivně-behaviorální, systemické, …), jsou vlastně předsudky, které částečně rozhodují o naší realitě, tvrdí Cecchin. Pokud jsme si ale vědomi toho, jaké brýle nosíme a přes které se nám kouká nejlépe, můžeme s předsudky lépe pracovat. Neměli bychom ale používat slovo „předsudky“ pouze v negativní konotaci. Předsudky nám mohou být i neskutečně užitečné, někdy jsou dokonce až nezbytné. Musíme se ale naučit, jak si jich být vědomi a jak je neustále revidovat tak, aby se nestaly nebezpečnými.
Diagnózy jsou vlastně předsudky. (Pokračování tohoto odstavce nemá znevážit důležitost diagnostikování jakožto nezbytného předstupně pro správné zamedikování psychiatrických pacientů). Komplexní balík informací, který se pod určitou diagnózou skrývá, může při terapeutické práci klienta stigmatizovat a náš přístup k němu pokřivit. Přehnané lpění na diagnóze může klienta onálepkovat a terapeutická práce vycházející z diagnózy místo z jedinečnosti klienta může vést k tomu, že si sám klient dokonce osvojí rysy oné diagnózy, které se u něj před tím ani nevyskytovaly. Pokud to zdravotní stav klienta dovoluje, dovolme si v naší práci tedy diagnózu odložit a hledat právě raději klientovu jedinečnost.
Změna je přirozená. Každý ekologický i lidský systém je ve stavu neustálé změny. Terapie je tedy vlastně proces, ve kterém se setkáváme se zastavenou nebo vzpříčenou změnou. Během procesu terapie nám jde o to, abychom tento proces dostali s klientem společně zase do pohybu. Krásné na tom je, že jiskrou změny nemusí být nějaký brilantní terapeutický vhled nebo intervence, ale jakýkoliv vztahovo-systémový prvek, o kterém ani nevíme nebo ho nepovažujeme za důležitý. Tedy i sebemenší drobnost může být hybatelem celého systému.
Orientace pozornosti na pozorovatele. Cecchin nevyzývá k zastavení pozorování klienta (pozorovaného), ale přidává, že stejně důležitý (ne-li o kousíček důležitější) je právě orientace na pozorovatele (terapeuta). V naší práci je totiž terapeut, hned po kávě (vtip), tím nejdůležitějším nástrojem, který skrze vztah působí na klienta. Ale nepřisluhujme si přehnané zásluhy. Jen pokud si přiznáme, že změn dosahuje klient a my mu k tomu vytváříme pouze vhodné prostředí, osvobodíme se od nezdravého nároku na sebe, nebo si alespoň přiznáme jeden z dalších terapeutických předsudků.
Část III.
Budeme-li vycházet z tvrzení, že všichni máme předsudky, že existují předsudky užitečné i škodlivé a že máme naši pozornost soustředit na nás (na pozorovatele/terapeuty), logicky začneme hledat nástroj, jak se v naší terapeutické praxi s předsudky zdravě popasovat a, možná, jak je zdravě pro naši praxi využít. Já ve své praxi vycházím z nástroje, který používá doc. Vacek při snaze o narovnání školního hodnocení a přístupu k žákům/studentům. V první řadě Vacek stejně jako Cecchin upozorňuje, že všichni máme předsudky a je přirozené, že v naší praxi můžeme mít někoho (aniž bychom věděli proč) přirozeně radši nebo naopak. Tyto jevy, které skrze sebenaplňující předpověď mohou silně ovlivnit přístup ke klientovi, se nazývají Pigmalion a Golem efekt. Pigmalion efekt je efekt přehnaného očekávání, kdy klientovi (u Vacka žákovi) připisujeme mnoho pozitivních rysů (možná na základě vizuální podobnosti s jiným klientem, se kterým jsme už dříve měli dobrou zkušenost s rychlým postupem v terapii) a podle toho k němu i tak přistupujeme. Golem efekt je opakem Pygmalion efektu, tedy vycházíme z úvahy, že to s klientem bude náročné nebo že nám dokonce na klientovi může cosi vadit, aniž bychom dokázali na první dobrou identifikovat, co to je. V obou případech je nezbytně nutné, abychom si těchto předsudků byli vědomi a mohli s nimi nakládat dál.
Vědomí předsudků nestačí. Co tedy s tím, když si uvědomíme, že má klient jinou výchozí pozici, než klient jiný? Vacek je v tomto ohledu možná více systemik, než by se mohlo zdát. Nabízí totiž (v jeho publikacích hlavně učiteli, takže upravuji pro naše účely à) terapeutovi škálu či bodový a známkovací systém. Když už si uvědomíme, že nám je někdo milejší (či naopak), ptá se: „O kolik?“. Někdy nám totiž chvíli trvá zjistit, proč nám je klient milejší či naopak. Musíme s ním ale pracovat a budovat dobrý vztah hned. A díky škále, bodovému nebo známkovému systému teď můžeme zhodnotit, o kolik máme ubrat/přidat v našem konkrétním projevu. Neznamená to, že bychom měli přestat zkoumat, proč nám něco vadí nebo že je nám něco po libosti, dává nám to ale nástroj, díky kterému se takových situací nemusíme bát.
Tento postup zde popisuji velice zkratkovitě, takže by na něj Cecchin jistě mohl reagovat a vyvrátit ho teorií metapředsudků, ale mně to aktuálně vyhovuje a pomáhá. Ale kdo ví, jak to bude dál… I terapeutický směr je věc neustále se měnící a mě postideologická orientace psychoterapie náramně baví, tak jsem zvědav, kam mě zavede…