MATURANA R., HUMBERTO, Maturana R., Humberto a Francisco J. VARELA. Strom poznání: biologické základy lidského rozumu. Přeložil Štěpán ZAJAC. Praha: Portál, 2016. ISBN 978-80-262-1119-8.
Před samotnou prací…
Než se pustím do eseje o knize Strom poznání od Maturany a Varely, musím nejdříve poděkovat Kurtu Ledewigovi a jeho knize „Systemická terapie – Základy klinické teorie a praxe“, jejíž část O Biologii mi měla poskytnou „úvod do Maturany“, ale nakonec jsem nezvládl zůstat jen u této kapitoly a celá kniha mě oslovila natolik, že Maturana musel chvilku počkat. Těším se, až budu mít prostor napsat svůj pohled na Ludewigovu knihu, ale zároveň si dovolím tvrdit, že tyto dvě knihy (Systemická terapie od Ludewiga a Strom poznání) by měly být čteny spolu, najednou, neoddělitelně. Ludewig totiž uměl dát nejen hladký úvod do nelehké četby Maturany, ale skrze mnohé své postřehy uměl Strom poznání polidštit. Děkuji.
Úvod
Maturana a Varela nám v knize Strom poznání poskytují skvělý biologický základ pro naši radikálně konstruktivistickou filozofii, a tím pádem vědecký podklad pro samotné systemické myšlení nebo, chceme-li, přímo pro systemickou psychoterapii. Po podrobném prostudování knihy si dovolím Maturanu označit za kandidáta na Darwina naší doby. A jelikož si myslím, že jsem nebyl schopen napoprvé pojmout vše, co tato kniha nabízí, rozhodl jsem se z ní udělat takovou svoji systemickou Bibli, ke které se budu vracet a hledat v ní to, co budu zrovna potřebovat, protože jsem (nyní si vypůjčím výrok z knihy): „…při četbě chápal to, co jsem chápal, jelikož to tak určovala moje přítomná struktura…“.
Vyhnání z ráje Maturanou
Již má předchozí práce o přesvědčeních a předsudcích zatřásla základy mého domu. Maturana s Varelou dílo dokonali a můj dům zbořili. Věru se jim podařilo dát mi ochutnat ze stromu poznání
a vyhnat mě z bezpečí mého ráje. A jak že se jim to podařilo?
Začali mírně, Autopoietickou teorií, ve které upoutali mou pozornost tím, že „Organizace živé bytosti je neměnná, ale právě platná Struktura určuje hranice, ve kterých se živá bytost může měnit, aniž by zemřela.“. Ulovili mě představením zásahu do zmíněné struktury – Perturbací – a popisem, jak takové „narušení“ musí probíhat, aby nebylo fatální – což mi přišlo nesmírně užitečné a využitelné
i v psychoterapii, jelikož tvrdí, že nejprve je třeba „zaujmout/vybudit/rozrušit“, následně „podnítit“
a nechat „akrivovat“, neboli nechat organismus (já si dosadil klienta), aby se „sebepodnítil“ ke změně. Pak přišlo ale první položení na lopatky.
Vždy jsem pokládal za důležité se moci opřít o své aktuální vidění světa. Maturana s Varelou po nás ale chtějí, abychom byli odvážnější a dovolili si odložit i to. Jelikož „svět jistoty a percepční pevnosti rovná se neschopnost vidět jiné alternativy“. Naše přesvědčení jsou tedy našimi klapkami
na očích a my nesmíme upadnout v pokušení jistoty a být schopni je kompletně odložit. Jistě, dává to smysl. Zejména pokud jsem ve svých předchozích pracích tvrdil, že jedním z mých terapeutických cílů je se co nejvíce přibližovat ke schopnosti nevidoucího přístupu, přesto tvrzení, že „jistota založená
na zkušenostech je jen projevem naší individuální slepoty k poznání k druhých“ mnou zarezonovala natolik, že dokonala ono zbourání mého domu. A za to je jsem zprvu vděčný nebyl.
Prvním kroky v mém novém světě bez přesvědčení a jistot vedly k Maturanou nabízenému nástroji, který, doufám, patří do mé výbavy a o který se nyní potřebuji opřít. K reflexi. A velice se mi začala zamlouvat i neotřelá definice tohoto pojmu. Autoři tvrdí, že reflexe je „proces, jímž poznáváme, jak poznáváme, tedy příležitost odhalit vlastní slepotu“ a že „západní kultura je soustředěna na akci, ne na reflexi a že poznání se u nás zapovídá“. Díky tomu můžeme také zjistit, že naše veškeré poznání nejsou fakta tam někde venku, nýbrž pouze naše vlastní uložená zkušenost.
Za další postavení na nohy považuji narušení pohledu na fakta a objektivitu, ke kterým jsem byl zprvu velice skeptický (a měl jsem připravenou kapitolu „Na slovíčko s Maturanou“, kterou jsem se rozhodl vypustit) – konkrétně výroky, že „vše řečené je řečené někým“ a velice zajímavý pohled relativizující popisy chování: „Chování a jeho úspěch či neúspěch je definováno očekáváním pozorovatele (nikoli toho, kdo je provádí, on totiž jen dělá nezbytné aktuální strukturální změny).“… a to se mi začalo zamlouvat.
Šokující byl pro mě také pohled na téma komunikace, který je dokonalým opakem tzv. „teorie memu“ a kdy Maturana s Varelou tvrdí, že neexistuje žádná předávaná informace, ale že: „každý říká, co říká a slyší, co slyší“ a že „nezáleží na tom, co se předává, ale co se děje s tím, kdo přijímá“. Tuším, že Ferdinand de Saussure by při tomto čtení dostal infarkt, přesto já jsem byl ochoten (na žádost autorů) odložit v sobě veškeré filologické znalosti a dát těmto teoriím šanci. A po chvilce mi to tak šokující nepřišlo. Naopak jsem postupně začal vidět praktickou využitelnost pro naši profesi a najednou jsem se cítil tak nějak blíž některým klientům a jejich zkušenostem. Zejména po tvrzení, že „hlavní funkcí jazyka je možnost popsat sám sebe“.
Naprosto fascinující byl pro mě element pozorovatele, který se dá použít absolutně kdykoliv
a kdekoliv, čímž umí zdemolovat jakýkoliv protiargument. Maturana s Varelou tvrdí, že „Vše je výsledek pozorovatele, který vlastně nepopisuje, co vidí, ale co při tom cítí.“ a že „Všichni jsou vlastně pozorovatelé, jazykující entity, které skrze působení s ostatními pozorovateli pouze generují své vlastní já.“.
Jako etikovi mi srdce zaplesalo při jejich pohledu na altruismus v přírodě jakožto nástroj spřahování do jednotek vyššího řádu, kdy teorie nezištnosti jedince v činech pro druhé pokračuje v teorii společenství a v pohled na kulturní chování, jakožto transgenerační behaviorální konfiguraci. V ten moment jsem se v novém světě už necítil tak nesvůj, čímž se dostávám k závěru své práce.
Vřelé objetí Maturanou
Bál jsem se, že mě Strom poznání vyžene z ráje, a vyhnaného mě nechá být. Naštěstí tomu tak nebylo a v závěru přišlo vřelé objetí skrze pohled na etiku, lásku a existenci. Dovolím si protáhnout svoji práci a vypsat pár citací, které byli pro mě velice důležité a které bych si sem pro sebe chtěl zvýraznit:
- „Existujeme v přítomnosti. Minulost a budoucnost není ničím jiným než způsobem našeho bytí v přítomné chvíli.“
- „Při poznávání toho, jak poznáváme, ztvárňujeme sami sebe.“
- „Poznat poznání zavazuje.“
- „Přejeme-li si koexistovat s druhými, musíme pochopit, že jistota toho druhého je stejně legitimní a platná, jako naše vlastní, a to protože tato jistota vyjadřuje způsob, jímž si ten druhý zachovává své strukturální spřažení v doméně existence. Tudíž jedinou možností další koexistence je zvolit obsáhlejší perspektivu, takovou doménu existence, ve které obě strany budou moci ztvárňovat společný svět. Konflikt je vždy vzájemným popřením“
- „Láska = přijetí druhých. Bez lásky a bez přijetí druhých nevzniká žádný sociální proces, žádná socializace, a tudíž žádná lidskost.“
- „Cokoliv by oslabovalo přijetí druhých, počínaje soupeřením přes přivlastňování pravdy k ideologické zatvrzelosti, podrývá sociální proces, neboť podkopává biologické procesy, které ho generují.“
- „Máme jedině ten svět, který ztvárňujeme společně s druhými, a ztvárňovat nám jej umožňuje jedině láska.“
- „Ústředním jádrem všech nesnází současného člověka je sama neznalost poznání.“
Tyto citace si zde odkládám, protože ačkoliv jsem ochoten skrze reflexi obměkčit svoji percepční pevnost, rozevřít klapky na očích a odložit vše, co se odložit dá, budu rád, když mi alespoň něco málo zůstane. Proto bych chtěl svoji práci uzavřít narážkou na příběh z konce knihy. Aneb:
Jsem připraven odložit svoji tunu zelí a skutečně se naučit plavat. Plavky si ale ponechám…