(Krátké volné pokračování na motivy stejnojmenné knihy: SCHWARTZ, Bernard a John V. FLOWERS. Jak selhat jako terapeut: 50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit svého klienta. Praha: Portál, 2012. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-0074-1.)
Kniha Jak selhat jako terapeut: 50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit klienta se zaměřuje zejména na aspekty, ve kterých terapeuti mohou selhat při vykonávání své profese. Doslova. Co vše lze pokazit při tom, když terapeut sedí ve svém křesle a koná. No a já si říkám: Není to málo, Schwartzi a Flowersi? Neumíme, jakožto terapeuti, napáchat škody i mimo naši pracovnu? V dalších řádcích zkusím přijmout výzvu a odpovědět na tuto otázku.
Pro navození té správné atmosféry si dovolím začít vtipem: „Dámy, víte, jak poznáte, že jste na prvním rande s terapeutem? K vašemu překvapení se vás velice brzy začne ptát na vaši matku.“ Tento ne zas tak humorný vtip měl nastínit jeden průvodní problém nedobrých terapeutů – terapeutování mimo místa k tomu určená, k lidem, kteří si o to neřekli. Pojďme se tedy podívat, kde všude můžeme udělat chybu a nevyžádaným terapeutováním nadělat paseku.
Rodina. Mohlo by se zdát, že vlastní rodina je ideálním cvičištěm pro trénování našich terapeutických technik. Když se to vezme kolem a kolem, tak pročpak by ne? Tak kupříkladu naši rodičové. Stejně jsou to oni, jakožto pachatelé mnoha našich traumat, kdo vzbudili naši vášeň pro psychologii, tak proč jim prakticky neukázat, co si sami zaseli? Anebo naše děti! To by bylo možná ještě lepší. Už se nemohu dočkat, až začnu analyzovat emoce své dcery poté, co přijde ze svého prvního rande. Ne! Pravidlo číslo jedna plynoucí z této krátké úvahy: „Nikdy neterapeutizuj svoji rodinu.“.
Přátelé. Dalším objektem naší solidární terapeutické náklonnosti by mohli být naši přátelé.
A to zejména v momentech, když si sami naběhnou a pozvou nás například na skleničku. Je zřejmé, že si nepřímo říkají o psychoterapeutickou intervenci a my bychom tím pádem měli být ve střehu, abychom na jakékoliv stížnosti na životní nesnáze hbitě kontrovali dotazem na pocity, které to v deném jedinci vyvolává. Za předpokladu, že chceme mít dost volného času a o všechny kamarády brzy přijít, je to ideální cesta. Tudíž přichází pravidlo dvě: „Neterapeutizuj přátele.“. Je nutné dodat, že i pro nás, jakožto pro psychoterapeutické pracovníky, je důležité mít možnost mimo naši pracovnu uplatnit věci, které jsou při sezeních nežádoucí, jako například kritický přístup k osobám z vyprávěného příběhu, ostřejší jazyk, či dokonce přitakání, že to tak doma máte stejně, jako váš kamarád nebo kamarádka…
Čerstvě poznaní lidé. Dříve nebo později v životě psychoterapeuta nastane moment, kdy se dostane do kolektivu neznámých lidí a bude mu položena otázka, co vlastně vykonává za profesi. V ten moment je velká pravděpodobnost, že budeme mít štěstí na někoho, kdo přidá onu pověstnou reakci: „…no tak to mi jdete zrovna do rány, protože mám problém a vy mi určitě budete umět poradit!“. Pokud patříte mezi ty terapeuty, kteří rádi říkají lidem, jak mají žít svůj život, tohle je vaše šance, kdy můžete zazářit. Pokud si ale nechcete hrát na odborníky na životy druhých, řiďte se třetím pravidlem: „Neterapeutizujte cizí lidi na počkání, a už vůbec nikomu cizímu z pozice terapeuta neraďte. A pokud se na základě zkušeností podobné situace obáváte, odvěťte na otázku ohledně profese nějak široce (viz přiložená ukázka).“
_________________________________
Někdo: (…předchází dlouhý monolog a vy cítíte, že by mohl přijít osudný dotaz na radu s problémem) „A co vlastně děláte za práci?“
Vy: „No… Ehm… Já vlastně vařím kafe a povídám si s lidmi.“
Někdo: „Jo takhle, jasně! Vy jste barista, nebo jak se tomu teď říká, žejo?!“
Vy: „No… vlastně… Jo, vlastně proč ne. Ano, jsem barista.“
_________________________________
Alkohol. In vino (vodka, případně doplňte svůj oblíbený alkoholický nápoj) veritas. Chceme-li opravdu naplno rozjet naše terapeutické schopnosti, měli bychom využít dostupných látek, které nám pomohou nedržet se zkrátka. To samé platí i pro objekty možného „terapeutizování bez hranic“. Proto je ideální začínat hloubkové terapie ve 3 hodiny ráno na jakékoliv party s kýmkoliv, kdo má minimálně promile v žíle. Tento bod je bezpodmínečně důležitý pro dosažení temné strany terapeutické síly (terminologií Hvězdných válek). Pokud bychom se ale přeci jenom rozhodli zůstat na té světlé straně, připojme další pravidlo: „Nikdy neprovádějme terapii posíleni alkoholem (nebo omamnými látkami), případně na někom, kdo se v takovém stavu nachází (s výjimkou těch, kteří právě z toho důvodu přicházejí do léčení či terapie).“
Jako poslední bod možného selhání a jasné cesty do terapeutického pekla je třeba uvést potenciální objekt naší terapie – Partner/partnerka. Chceme-li opravdu selhat na plné čáře a udělat si ten život o něco komplikovanější, proměňme se před našimi partnery nebo partnerkami v terapeuty a dejme jim okusit naši pracovní tvář. Zde musím zastavit… Ačkoliv jsem chtěl pokračovat v ironickém tónu, nemůžu pokračovat dál. Jednoduše protože poslední bod je extra nesmysl, ačkoliv podobně jako jsou všechny ty předchozí. I když nám systemické přemýšlení v lecčem v životě pomůže, pro naše partnery, děti, rodiče, kamarády a další bychom vždy měli být sami sebou. Ne vždy se podaří oddělit každou situaci od naší práce, přesto má smysl, aby naše práce měla vybudované zdravé hranice a my pro naše nejbližší byli sami sebou, jak bychom řekli my, „systemici od Ivana“, BEZ KLOBOUKU.