Systemická terapie a poradenství
(Esej ke knize: SCHLIPPE, Arist von a Jochen SCHWEITZER. Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta, c2006. ISBN 80-7295-082-7.)
Duo autorů Schlippe a Schweitzer nám nabízí jedinečnou šanci nahlédnout na systemiku z několika důležitých pohledů. Kromě obhajoby systemiky skrze výzkumy a uplatnění v širokém spektru oborů nám autoři předkládají také seznam pracovních a terapeutických technik, ale, ze všeho nejpodstatněji, nám staví historicko-filozofický rámec vzniku, bouření, formování a zrání systemiky jako takové. Díky tomuto zarámování umíme na systemiku platně nahlížet jako na samostatný, nejen terapeutický, obor, který má v 21. století své opodstatněné místo a který se jeví velice slibně pro užití v budoucím světě postmoderní a postfaktické společnosti.
Systemika vznikala v 50. letech 20. století jakožto součást rodinné terapie a díky kritice analytické orientace na jednotlivce a bouření proti neefektivní sociální práci pod Richarsonovým heslem „Patients have families“ se začala postupně oddělovat a stávat se samostatným vědním, nejen terapeutickým, oborem. Toto oddělování se ale dělo na více frontách v různých zemích, na různých kontinentech, a proto můžeme sledovat několik velice zajímavých, leč v některých případech nikam dál nevedoucích, vývojových pokusů. Komentář ke každé vývojové větvi by vystačil na celou knihu, a proto jsem se rozhodl soustředit zejména na filozofická východiska, která vedla ke zformování systemiky tak, jak s ní pracujeme v G-I institutu.
Přehled systémových modelů zmíněný v knize nás seznamuje s názvy, filozofickými zdroji, stěžejními pojmy a technikami charakteristickými pro jednotlivé přístupy. Pro nás nejrelevantnější jsou Narativní přístupy, pod které se řadí i nám blízká Krátká terapie orientovaná na řešení (např. Shazer) a Terapie jakožto konstruktivní pomáhající rozhovor (Anderson). Klasické modely a Kybernetiky prvního a druhého řádu v této práci nebudu dále rozvíjet, jelikož jejich filozofická východiska řadím pro dnešní systemiku mezi ony slepé větve.
Dovolím si tvrdit, že kniha řadí jednotlivá filozofická východiska vcelku mazaně a to v tom pořadí, který čtenáře, jako jsem například já, vede podobně jako v muzeu od jednoho exponátu k druhému, při čemž si u těch prvních nejprve říkáte: „zajímavé, vcelku souhlasím, ale…“, u těch dalších: „s tímto souhlasím už více, ale přidal bych…“, až po: „ano, s tímto se můžu a chci ztotožnit“.
Díky tomuto řazení jsem konečně pochopil, proč natolik souzním s radikálním konstruktivismem jakožto východiskem pro tu „naši“ systemiku.
Začneme-li od synergetiky (Haken 1987 – Od chaosu ke struktuře), která nám díky Hakenovu pojetí jazyka jakožto dlouhověké veličiny ovládající a formující krátkověké lidi, kteří se jí podřizují, dostaneme skvělý základní kámen pro systemickou terapii a její důraz na práci s jazykem. Synergetika ale jako samotné východisko nestačí, a to zejména kvůli hrozícímu Motýlímu efektu. Zjednodušeně se dá říct, že se jedná o argument, který tvrdí, že řízené intervenování do moderní systemiky nepatří, jelikož může mít v konečné fázi nedozírné následky.
Další filozoficko-biologickou teorií, která nás posouvá „tím naším směrem“ by mohla být Teorie autopoietických systémů (neboli sebe-vytvářejících), která zdůrazňuje nutnost autonomie živých bytostí, v našem případě klientů, utvářejících a regulujících sami sebe. Filozofie autopoietických systémů nám přináší navíc několik pro systemickou terapii důležitých poznatků, a to, že: pocity nemluví, lidé si navzájem nerozumí a že komunikace nám pomáhá nahlížet do vlastního života (chceme-li duše).
Pokud vezmeme předchozí dvě filozofické myšlenky, logicky nás spojení jazykového důrazu a sebe-vytvářející se systémy dostanou k postmoderní filozofii Sociálního konstruktivismu. Kantovská nepostižitelnost objektivní reality a zaměření na vztahovost, kdy jazyk je jejím nejdůležitějším médiem a producentem lidské skutečnosti, nás dostává ke kýženému systemickému dialogu. Hoffmanová a Hennessy popisují, že jen díky dialogu s někým blízkým (dosaďte rodinného příslušníka, blízkého přítele, nebo dokonce terapeuta) získává jedinec pocit identity a svůj vlastní hlas. Nyní je důležité tuto abstraktní teorii spojit s praxí a ukázat její využití. V systemické terapii je pro naši práci (a zejména pro užitek klienta) dobré vědět, jak si myslí, že na věci nahlíží právě jeho/její blízcí, a proto využíváme například technik cirkulárního dotazování. Jako další příklad z praxe, který nám filozofický náhled na řeč a dialog poskytuje, můžeme uvést pohled na minulost, kdy klienty nic nenutí zbavovat se minulosti, nýbrž s ní zacházet dle jejich libosti.
Gargen začátkem 90. let popsal důležitý etický přesah tohoto přístupu, kdy sociální konstruktivismus doplňuje hodnotovým pohledem na dobro a tvrdí, že: „Jestliže budeme jeden druhým dokonale „zalidněni“, jestliže můj život bude současně tvým životem, jak bychom mohli působit něco zlého druhému, aniž bychom ho působili sami sobě?“ Tato myšlenka se dá použít jak na každodenní život, tak v našem případě pro systemický dialog a na riziko drzých nebezpečných intervencí tam, kde o to není žádáno. Orlinsky v teorii „Learning from many masters“ varuje před upnutím se k jednomu radikálnímu přístupu, což je skoro po dvou dekádách od zveřejnění této teorie pro moderní systemiku velice charakteristické.
Důsledný konstruktivismus, nazývaný také Radikální konstruktivismus, přenesený do světa terapeutické práce nás dovedl k výsledným pravidlům, kterými se právě ona naše systemika řídí. Sestupujeme z piedestalu oborníka a právo dělat odborníka na vlastní život plně přenecháváme klientovi. Zůstává nám leda tak role zvídavého experta na podněcování konstruktivního dialogu, jež má za hlavní úkol to, aby nás už klient nepotřeboval.
Systemika se nyní nachází ve stavu zrání. Její smysluplnost má na svědomí přesah terapeutické práce. Stává se způsobem myšlení. Ale aby mohla dál kvalitně zrát, potřebuje pro to dobré podmínky, které máme za úkol chránit a vytvářet. Bude velice zajímavé pozorovat nuance v terapeutickém přístupu systemických pracovníků, kteří díky svobodě ve vzdělávání budou obohacovat tento jedinečný a elegantní způsob myšlení. Máme se na co těšit…
Komentář pod čarou ke zmíněným technikám
V knize je také podstatná část věnována technikám. Některé jsou překvapivě velice zajímavě, jinak a nově popsány. Mezi ně řadím například Externalizaci problému, se kterou se musí nakládat velice opatrně, aby neoznačovala problém negativně, což by nebylo slučitelné se základním systemickým nestraněním; dále je hezky popsáno Přerámování nebo Rituály (+ speciální rituály). Velice obohacující je i pohled na supervizi. Živá supervize u nás zatím nemá takové využití a v systemické terapii spíše přistupujeme ke kolegiálním formám (koterapie, reflektující tým, pozorovatelé), přesto si myslím, že by přítomnost supervizora v samotné terapii (pokud nemá být dozorující, ale konstruktivní) mohla být velice užitečná.