Zbyněk Vybíral
(VYBÍRAL, Zbyněk. Jak se stát dobrým psychoterapeutem. Praha: Portál, 2016. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-1104-4.)
Kniha „Jak se stát dobrým psychoterapeutem“ od prof. Vybírala patří bezpochyby mezi povinnou četbu všech psychoterapeutů ve výcviku (a nejen jich), kteří se nechtějí zahledět do dogmat svých výcvikových směrů a rádi by se základně zorientovali v trendech české psychoterapie. Při její četbě je ale třeba pamatovat, jak sám autor zmiňuje, že se jedná o pohled a názor jednotlivce, proto je v pořádku si z ní brát, co se nám do naší terapeutické výbavy hodí a je v naprostém pořádku mít na cokoliv jiný názor. Přesto ale hned v úvodu musím uznat, že s prof. Vybíralem v převážné většině názorů a přesvědčení souhlasím.
Vybíralova kniha skvěle navazuje na Umění terapie od Ivana Úlehly, protože si v mnoha názorech vzájemně notují. Toto souznění není ale jen mezi zmíněnými autory. Zde je potřeba se lehce zastavit a než se pustím do samotného rozboru knihy upozornit na, podle mě, nesmírně důležitý trend. Mnoho významných autorů knih s psychoterapeutickou tematikou (ať odbornou, či populárně-naučnou) v čele se světoznámým prof. Yalomem (Chvála psychoterapie, Existenciální psychoterapie, …) vybízí k odklonu od rigidní analýzy a přemlouvá nové i stávající psychoterapeuty k vytvoření individuálních přístupů pro každého klienta. Tento nevědecky znějící požadavek je mi neskutečně sympatický, a proto bych rád využil Vybíralovu knihu k doložení toho, že se nemusí nutně jednat o neodborné sci-fi. Naopak chci dokázat, že pro vyslyšení tohoto požadavku je třeba více vzdělání, více chtění a méně profesní zabředlosti. Pro přehlednost jsem si odstavce rozdělil do tematických celků začínajících hesly a slovními spojeními.
Zakázky. Pro nás, systemiky, je velice příjemné slyšet, že Vybíral při popisování toho, proč klienti1) přicházejí do terapie, zmiňuje slovo „zakázka“. V několika aktuálních odborných online diskusích jsem se setkal s názorem, že podobné pojmenování a pojetí terapie je až příliš podobné s obchodní hantýrkou. Mně to ale nevadí. Jsem za to rád. Pojmenovává to věci pravými jmény a odděluje neohraničené tlachání od správně cílené psychoterapie. Zároveň se Vybíral nebojí použít nové, neodborné označení pro ne-klinickou psychoterapii a používá kacířsky znějící slovní spojení „psychoterapie běžná“. Ačkoliv by se to mohlo zdát právě jako argument proti odbornosti, v jeho podání to má smysl. Snaží se tak zdůraznit, že pokud nehrajeme sport zvaný MKN-10, můžeme být užiteční úplně jiným, elegantnějším a lépe fungujícím způsobem.
Opravdový vztah. Aby mohl být psychoterapeut užitečný, měl by být jeho hlavním pracovním nástrojem opravdový vztah. Vybíral je přesvědčen, že pokud se terapeutovi podaří dosáhnout opravdového, upřímného a hlubokého vztahu s klientem, je skoro vyhráno. Je třeba ale pamatovat na několik dalších důležitých věcí. Terapie je pro klienta, ne pro terapeuta. A pokud bude chtít terapeut dosáhnout kýženého dobrého vztahu s klientem, měl by oplývat několika zásadními schopnostmi, bez kterých takový vztah vybudovat nepůjde. Mezi tyto vlastnosti patří schopnost vést trpělivě a klidně rozhovor, umět a být připraven naslouchat, umět nespěchat na klientovu změnu, a hlavně se nevychloubat, nepředvádět a snažit se klienta přesvědčit, že toho víme více než on. Protože nevíme. Nikdy nemůžeme vědět více o klientovi, než náš klient.
Spolupráce. Poněvadž nejsme odborníky na život klienta, neumíme ani vyřešit jeho trápení. Naštěstí máme někoho, koho máme poblíž a kdo je toho schopen. Je to náš klient. Ten k nám ale přichází, logicky, z toho důvodu, že si myslím, že sám této změny schopen není. Vybíral ale ví, že pokud budeme mít s klientem dobrý vztah, bude klient chtít pracovat. Bude chtít pracovat s námi – neboli spolupracovat. Naším úkolem dle Vybírala není za každou cenu léčit2), dokonce bychom měli být schopni se umět neptat, a to vše v zájmu našeho klienta. Protože cílem terapie je přeci to, aby byl klient schopen vyřešit nejen své aktuální trápení, ale i to budoucí, svépomocí, bez asistence terapeuta.
Předpojatost. Terapie nemusí být vždy úspěšná, přesto se ale dají jisté věci eliminovat tak, abychom samotnému procesu terapie my, jakožto psychoterapeuti, takzvaně neházeli klacky pod nohy. Že bychom klienta neměli soudit, se zdá být samozřejmé. Přesto nám ale proces psychoterapie nabídnul několik omluv naší případné neschopnosti, obalil je odbornou hantýrkou a umožnil nám tak onálepkovat našeho klienta tak, abychom neměli špatný pocit z toho, že jsme dobře neodvedli naši práci. Vybíral tyto nástroje jmenuje a označuje je za přežitek. Vybíral vybral tři hlavní předpojatosti psychoterapeutů, kterými omlouvají neúspěch: „klient v odporu, klientovy obrany a žádosti o aktivnějšího terapeuta z důvodu nepřevzetí klientovy zodpovědnosti“.
Nevědění a dělání hloupého. Ve třech místech knihy Vybíral naráží na systemiku. Zmiňuje některé její nástroje a uvádí jejich výhody. Kromě bezpečného dialogu popsaného systemiky Seikkulou a Arnkilem vidí výhody zejména v otevřenosti a redukci předpojatosti skrze přístup Nevědění a chválí zdánlivě jednoduchou techniku Dělání hloupého. U posledního zmíněného nejde o žádné dehonestování psychoterapeutického postupu, nýbrž o soubor otázek, kterým předchází větná formulace ve stylu „není mi jasné / dost dobře nerozumím“ nebo opakující se „proč / dál“. Nezapomíná ani na Insoo Kim Berg a její lepší „připojování“ ke klientům pomocí užití jejich stylu jazyka a jejich konkrétních slov. K výše zmíněnému přidává ještě Derridovou a Růžičku a pomocí jejich výroků o jazykové transparentnosti terapeutů nadlehčeně kritizuje analytický přístup k terapii.
Přijímat, cenit, uznávat. Vybíral připomíná, že v úvodu terapie nejde zdaleka tak o získávání faktů a dalších informací, jakožto o nastolení bezpečnosti. Odmítá psychiatrické dotazování a tvrdí, že je mnohem důležitější nastolení pocitu bezpečí v rozhovoru. Tento pocit bezpečí a následnou užitečnost vedoucí k pomoci a změně podtrhuje nutností přijmout klienta takového, jaký je, v procesu terapie ho uvěřitelně a upřímně oceňovat a uznávat. Jen díky tomu lze rozvinout již zmiňovaný spolupracující vztah.
Slogany. Výčet sloganů, které Vybíral evidentně nemá moc v lásce je pestrý a zajímavý. Při jejich čtení můžeme cvičně zkoušet jednotlivá hesla přiřazovat k jednotlivým psychoterapeutickým modalitám a polemizovat o jejich pravém významu. Přesto je já považuji za potenciálně dobré a užitečné, pokud dodržíme nezbytnou podmínku. Slogan se dle mého názoru stává nefunkčním, pokud ho někomu nutíme, nebo pokud ho prezentujeme jako jakési dogma nebo univerzální pravdu. Terapeutické slogany mohou naopak fungovat, pokud je používáme jako jakousi naši vlastní vnitřní a nikde veřejně nepsanou připomínku toho, co bychom v praxi dělat chtěli, nebo naopak čeho bychom se chtěli vyvarovat. Jako příklad uvedu dvě hesla, která si v hlavě často připomínám: „nespravuj, co není rozbité“ a „terapie nemusí bolet“.
Jsem to já? Závěrem Vybíral velice trefně shrnuje přednosti, kterými by podle jeho názoru měl správný psychoterapeut oplývat a obráceně, které vlastnosti jsou u osobnosti psychoterapeuta nežádoucí. Ačkoliv několikrát zdůrazňuje, že se jedná pouze o jeho osobní názor, tak nejen že s ním souhlasím, ale dokonce si myslím, že by si toto shrnutí měli přečíst všichni ti, kteří uvažují o budoucí práci psychoterapeuta, kteří uvažují o studiu psychologie, nebo ti, kteří přemýšlejí, že by chtěli nastoupit do výcviku.
Poznámka závěrem. Přebal knihy a její název mě poprvé v životě donutil vytvořit nový novinový obal. Ne, protože bych se bál, že se kniha poškodí, nýbrž protože její název působí jako laciná „how to“ příručka. Její obsah je ale přesným opakem. Tuto knihu bych doporučil všem začínajícím pracovníkům pomocných profesí.
1) Vybíral v knize používá slovo „pacient“, které jsem se rozhodl nahradit slovem „klient“.
2) …terapie nemusí bolet a my nemusíme zpravovat, co není rozbité…