(„DYING WELL“. A Case Demonstration of Solution Focused Brief Therapy. Insoo Kim Berg, M.S.S.W and Scott D. Miller, Ph.D.; Překlad Ivan a Lucie Úlehlovi, Písek srpen 1994)
Přepis rozhovoru uznávané psychoterapeutky Insoo Kim Berg, známé hlavně jako průkopnici krátké terapie zaměřené na řešení, slouží
skvěle jako demonstrace hlavních pilířů jejího psychoterapeutického stylu.
V první části rozhovoru se terapeutka a její reflektující tým, pozorujíc rozhovor takzvaně za zrcadlem, dozvídají obrysy situace, ve které se klientka nachází. Naschvál říkám obrysy, protože rozhovor elegantně a věcně plyne a terapeutka mistrně nechává klientku udávat správný směr konverzace. Než přikročím k jednotlivým strategiím využitým v této části rozhovoru, bude dobré se zastavit u tzv. otevírací části rozhovoru. Těžko říci, zda tomuto rozhovoru předcházelo nějaké setkání, kdy si klientka s terapeutkou vyměnily nějaké informace, případně bezprostředně před samotným sezením základní formality, každopádně zdánlivě neškodný dotaz na zaměstnání a ne nutně na problém, doprovázený další banální otázkou na to, zda bydlí sama a zda jí to vyhovuje, připravuje jakousi komfortní půdu pro klientku, protože terapeutka vlastně nereaguje na zdánlivě šokující klientčino povolání a díky nenátlakovému úvodu klientka sama přichází s prvním bodem svého problému a to, že se bojí umírání.
Klientka větu co větu přidává informace, které by pro mnohé terapeuty nebo pomocné pracovníky působily závažně a mohlo by se zdát, že stojí za hlubší probádání, Insoo Kim Berg ovšem brilantně nechává rozhovor plynout a za pomocí aktivního naslouchání, přitakávání a střídmého oceňování těch světlých míst klientčina vyprávění, která svědčí hlavně o její schopnosti zvládat extrémní situace, získává klientčinu důvěru a v relativně krátkém čase se dostává k dotazu, který má přiblížit, o jakou zakázku klientka stojí. První otázka, která hned jasně ukazuje klientce, že právě ona je zde v hlavní roli, je ta, kdy se Insoo ptá na to, co si klientka myslí, že by se v této hodině mělo stát. Klientka rozkrývá celkem širokou zakázku, kterou bude potřeba pro úspěšnou terapii ještě následně více specifikovat, přesto se ale dozvídáme, že klientka plánuje umírání a věci s ním spojené. I když má v představě, co by to všechno mělo obnášet, trochu zmatek, není se čemu divit, a proto Insoo nijak netlačí a doptává se lehce dál.
Pro upřesnění zakázky terapeutka užívá věty s otevřeným koncem. Díky tomu se dozvídáme, že klientka chce o svém životním počínání někomu říci a že samotné mluvení o tom, ji vlastně pomáhá. Insoo zde využívá otázky na změnu, aneb „co bude jinak, když…“ a nebojí se ptát formou „a co ještě“, díky čemuž se dozvídáme o další části zakázky, a to o tom „dát sbohem své mámě“. Dále terapeutka používá pro upřesnění otázku ve formě „hloupého dotazujícího se“ a chce to dovysvětlit. Díky tomuto se otevře téma rozporu mezi tím, co předchozí pomocní pracovníci říkali klientce, že má dělat, což je evidentně v rozporu s tím, jak to klientka cítí. Tato chvíle je zásadním zlomem v rozhovoru, protože se nově a opravdově rozhovor zaměřuje na to, že cesta ke spokojenosti klientky nepovede přes rady lidí zvenčí, ale přes přiznání si, co ona sama opravdu chce a co ji ve „finále“ opravdu navodí větší pocit klidu a útěchy.
Zakázka se více a více díky dalšímu aktivnímu naslouchání, přitakávání, zdravému oceňování a otázkám na představu určitých situací posunuje dál k tomu, že důležitým bodem je jakýmsi způsobem dát vědět o svých úspěších své matce, a naopak ignorovat rady ostatních a nespojovat se s bratry, což by zbytečně otevíralo Pandořinu skříňku, což je aktuálně v rozporu s pocitem navozování klidu.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že je ten správný čas se věnovat větší specifikaci zakázky, terapeutka naopak dává klientce prostor a raději rozhovor stáčí směrem ke klientčiným úspěchům a silným stránkám, které ji pomohly se nejen dožít dnešního dne, ale bojovat a vyhrát mnohé těžké životní zkoušky, jako například skoncování s drogami a osamostatnění. To vede k tomu, že si klientka začíná uvědomovat tyto pro ni zdánlivě běžné věci a aktivizuje v sobě zdroje síly pro zvládnutí dalších obtížných kroků.
Teprve nyní je správný čas na to se zeptat, co je potřeba udělat, aby, podle své předchozí zakázky, opravdu mohla zemřít v klidu. Další průlom přichází v momentě použití „kouzelné otázky“, kdy klientka najednou naprosto upřímně finalizuje svoji zakázku. Opravdu důležité pro ni je, dát sbohem lidem, na kterých ji záleží, a ne na lidech, kteří ji přivedli v životě nějaká utrpení. Cílem její cesty je nyní ujistit tyto přátele, že už nemusejí mít strach a že je opouští z vlastní vůle, plus, že matce bude vhodné napsat dopis a nevěnovat své zbývající síly nejisté cestě plné potenciálních starých šrámů. Zbytek rozhovoru se znovu soustředí na představu pozitivních scénářů, což klientce dodá pozitivní vhled do situace, leč se jedná pouze o stav „co by kdyby“.
Rozhovor končí souhrnem ujišťování a připomínání silných stránek klientky, kdy terapeutka často využívá prohlubovací otázky „a co ještě“. Klientka překvapeně přijímá oceňování a uznání terapeutky o tom, že je skutečně silnou osobností a, především, „dobrým člověkem“. Přichází chvíle na krátkou konverzaci mezi terapeutem a reflektujícím týmem a následně návrat. Terapeutka se vrací a pomocí vcelku na terapii dlouhého monologu reflektuje pozitivní postřehy týmu a vzkazuje jejich hluboký respekt k jejím úspěchům. Shrnuje, co všechno je dobré a co se jí povedlo. Zároveň připomíná, že právě ona – klientka je ta, která ví, co je pro ni dobré. Ujišťuje se, že klientka chce další setkání a znovu připomíná, že dnešní úspěch je díky klientčině vlastní práci.
V reflexi terapeutického rozhovoru klientka oceňuje právě nezabředávání do zdánlivě závažných, leč nepodstatných témat, klid a rozvahu terapeutky, snahu ji opravdu a upřímně vyslechnout. Terapeutka klientku také netlačila do žádných rozhodnutí, neradila a nenaváděla, a navíc klientku naopak oceňovala a připomínala její silné stránky, což pro klientku byla nová zkušenost.
Terapeutka ve své reflexi shrnuje svoji strategii a vysvětluje volbu svých někdy odvážných technik, které měly evidentní úspěch. Mezi ty hlavní patří „nenechat se polapit do problému“, „nalézt, jaký cíl má pacient a zůstat v jeho realitě“, otázka na zvládání, nalézání cílů pacienta a podpora v tom, co on sám chce; zázračné otázky a také přínos reflektujícího týmu. Zdůrazňuje především to, že terapeut by klienta nikdy neměl vidět jako oběť, ale jako „někoho s velmi silným základem a vlastní vůlí“. Další terapie by měla být podle terapeutky zaměřena na budoucnost a na její cestu ke klidnému umírání. Cílem je využít silných stránek klientky a přivést ji na cestu samostatného řešení podle vlastních existujících možností.
Ponaučení: „Nejde o to, co chce slyšet terapeut, ale o to, co chce říct klient.“