(Haley, Jay: „How to be a marriage therapist without knowing practically anything“, ex: Journal of Marital and Family Therapy, Vol. 6, 1980, No. 4, s. 385-392. Překlad: MUDr. Eva Adamovská)
Ačkoliv jsem milovníkem vědecky podložených teorií, výzkumů a bádání, tak až díky tomuto článku, který svým tónem určitě dráždí každého pozorného čtenáře, jsem si uvědomil, pro jak moc „umělecký“ terapeutický styl jsem se rozhodl. Jay Haley, mimochodem jeden ze zakladatelů krátké rodinné terapie, si zde brilantně utahuje ze zkostnatělých analyticko-diagnostických směrů, kterým vyhovuje rutinně zabředávat do dlouholetých terapií a pro dovršení satirického efektu se sám staví do role rádce, který navádí, jak být právě tímto druhem „terapeuta – odmítače“. Hned v úvodu popichuje všechny nadšence pro moderní terapeutické proudy, když tyto druhy terapie nazývá „abnormálními“. A víte co? Ačkoliv se jedná o humornou nadsázku, tak já s tím pojmem ve vší vážnosti vlastně souhlasím.
Prvně, neuznávám pojem „normální“ a moc nevím, co znamená, ale pokud budeme vycházet z toho, že „abnormální“ terapie je jiná než ona jakási zastaralá a „normální“ terapie, tak pojem přijímám a považuji ho za slovo s pozitivní konotací. Zároveň mě těší, že zmiňuje novou generaci terapeutů, kteří se ve školách neučí, jak člověka změnit. A ačkoliv se jedná o nadsázku, tak nesouhlasím s tím, že by bylo nutné považovat tento fakt za věc špatnou. Naopak. Cílem našeho směru, systemiky, rozhodně není nikoho měnit, kontrolovat nebo ovládat, a proto je třeba z podobné věci udělat naopak přednost. Díky tomu, že terapeut tak trochu po Freudovsku přijme, že každý případ je jedinečný (ano s touto částí bez výhrad souhlasím), tak může ze své nepředpojatosti udělat svoji hlavní přednost. Ono takové přiznané „nevím“ bude totiž tou nejlepší prevencí před terapeutickou rutinou a zaslepeností.
Rozhodně se nechci dotknout skvělých analytiků, kteří odvádějí dobře svoji práci a mnoho lidí dokáží prointerpretovat ke štěstí, ale já bych si dovolil vypůjčit motto od Steva de Shazera, které mě stále vede k těm „abnormálnějším“ směrům, a to že: „Když chcete otevřít zamčené dveře, nepotřebujete podrobnou analýzu zámku, ale klíč, který do zámku pasuje.“. A přes to, že tento „mocking-stylový“ článek vypadá jako jedna velká humorná nadsázka, tak přesto pod rouškou zaručených rad, jak zatloukat a skrývat tyto zdánlivé nedostatky, nabízí mnoho osvědčených metod ze světa onoho terapeutického abnormálna.
Kupříkladu téma diskrétnosti má dva pohledy. Tím prvním je ochrana klienta a jeho soukromí, kdy bychom neměli jeho problémy vynášet bez jeho souhlasu za dveře naší pracovny, ale zároveň přichází pohled druhý, a tím je právě sdílení těchto problémů při supervizi, kdy druhý názor na probíraná témata může vést k lepšímu přístupu ke klientovi a tím pádem například k vyvolání situace, během které si klient sám a lépe dojde k tak kýžené změně, pokud tak znělo zadání jeho zakázky. Věřím, že síla supervize a dalších nástrojů, jako jsou například reflektující skupiny a semináře, na kterých jsou přístupy pravdivě a bez přikrášlení rozebírány, mohou vést pouze ke zlepšení terapeutických schopností.
Dovolím si zmínit ještě další cenné strategie, které zde tak humorně a někdy nepřímo zmiňuje. Ticho a aktivní naslouchání jsou ve správné míře podle mě jednou z nejsilnějších hybných sil v rukou terapeuta. A při správném použití vedou k vytvoření kvalitního propojení vztahu mezi terapeutem a jeho klientem. Protože klient ví, že ho někdo se zájmem poslouchá a je tam jen pro něj. Stejně tak je důležité doptávání a prohlubování formou chtění vědět více o zmíněné věci, případně zdánlivě otravného „a dál“. Protože to všechno nám může pomoci zaměřit se právě na to, co nám klient chce
říct, ne na to, co chceme slyšet my, terapeuti. Proto za nejtrefnější část článku považuji tu, kde autor tvrdí, že pokud se chceme vyhnout současným problémům, zabředněme do hloubání v minulosti. Netvrdím, že informace o minulosti nejsou důležité, tvrdím ale, že v každé situaci jsou informace různě relevantní a my nemusíme nutně spravovat to, co není rozbité, nebo vytahovat kostlivce ze skříně, kteří s klientovou zakázkou nemají nic společného.
Mezi další detekovatelné strategie využívané v moderní terapii může být výpis a pojmenování problému, zasazení problému do časového rámce a zaměření na to, kdy problém ještě nebyl problémem a co se právě změnilo (zde by se daly přidat, právě, na budoucnost zaměřené a mnou oblíbené kouzelné otázky); jako další třeba ujištění, že terapie, jakožto péče o duševní zdraví je rozhodně dobrá věc (část „První krůček jste udělali tím, že jste sem přišli, to je důležité“.), nebo právě ono připomenutí, že terapeut není expertem, nýbrž klient sám je expertem na svůj vlastní život. Vzhledem k našemu terapeutickému směru se hodí také zmínit odkaz na rodinné systémy, doptání na citovou hloubku prožívání problému, na předchozí zkušenosti s terapií nebo na někdy nevyhnutelné interpretace.
Jako speciální taktiky autor už skoro napřímo označuje moderními terapeuty oblíbené hry, jako například „Pomoz mi“, „Sochaření“ nebo na hraní rodinné sítě a vztahů mezi jednotlivými členy rodiny. Neopomene ani vhled a důležitost sebepochopení a zmiňuje, že se někdy stane, že problém přetrvá, jen už není problémem a klientovi jednoduše nevadí, což se dá označit jako moderní „rozpouštění problému“.
Co tedy plyne z toho, že terapeut bude okolo sebe šermovat těmito takříkajíc obrannými taktikami a klienta nijak nezmění? Že je to správně, protože právě díky těmto často improvizovaným postupům si klient najde právě tu svoji cestu, jak se vypořádat s jeho aktuálním problémem a, možná, ideálně, v budoucnu i s problémy dalšími. Proto bych si přál být právě takovým terapeutem, který se neohání tituly, ani někým, kdo si bude hrát na odborníka v oboru životů druhých, ale právě, po Shazerovsky, hledačem těch správných klíčů pro předložené zámky.
Matěj Horák, 6.2.2021